Vaši fanoušci na instagramu zaznamenali, že se změnil název profilu. Vzdala jste se v něm příjmení. Znamená to, že se takto stáváte více internacionální?
Možná, že se tak stávám více autentickou. Čím více se sama nacházím, tím cítím i větší uměleckou svobodu a hravost. Nápad na vlastní výběr jména ke mně přišel už při studiích v Londýně, ale až v loňském roce v Americe jsem si uvědomila, co mi nejvíc padne a zároveň je to odvážné a vzrušující.
Myslíte, že vám to pomůže po umělecké stránce?
Mononym Leona je moje esence, kterou chci dál dávat do svého umění. Nechovám se vždy úplně racionálně, ale vždy, když se v minulosti něco podařilo, vzešlo to z mých pocitů a následování intuice. Takže určitě i tato změna je pro mě investicí do budoucna, ale kam mě povede, to ještě nevím. Vím jen to, že teď je to dobrý pocit, který se mnou souzní a otevírá mi další dveře.
Představitelka Ester ze Zlaté Labutě zmizela do Ameriky. Říká si už „jen“ Leona |
Zmínila jste pobyt v USA. Tam jste absolvovala několikaměsíční herecký kurz u věhlasné koučky, ke které není úplně lehké se dostat. Jak se vám to podařilo?
Ivana Chubbuck si mě pod svá křídla vzala potom, co jsem se s ní setkala v Londýně v rámci jejího dvoudenního workshopu. Tam mě pozvala, aby si mě ozkoušela a poznala, jak na tom jsem. Když s ní chce totiž běžně člověk studovat, musí projít někdy i několikaletým tréninkem její techniky s dalšími učiteli, než může docházet přímo k ní do Masterclass, kde už jsou opravdu ostřílení herci. Ale protože jsem věděla, že jedu do USA zatím na omezenou dobu, byla jsem neúnavná a vytrvalá v tom, že chci studovat přímo u ní a Ivana mi později řekla, že právě i moje odhodlání ji přesvědčilo, aby mě do svých hodin opravdu přijala.
Jakým způsobem jste ji oslovila?
Úplně první představení proběhlo skrze e-mail, kdy nás propojila kolegyně, která s ní dříve také pracovala. Na tom se krásně ukazuje, jak člověk stejně nejdále dojde v týmu a díky vzájemné pomoci. S Ivanou jsme se před mým odjezdem domluvily, že letos vůbec poprvé přijede učit svou hereckou techniku i do České Republiky a já jsem se organizování Masterclass ujala a mám radost, že teď mohu pomoci tomu, představit ji i dalším českým hercům a tvůrcům.
Dalo by se říci, že šlo o přelomový moment ve vnímání vaší profese?
Rozhodně jsem si během práce s ní sáhla nejhlouběji, co jsem se kdy dostala. A to v dobrém slova smyslu. Její technika pro mě opravdu funguje. Je až neuvěřitelné, jak vás Ivana dokáže přečíst a odhalit, kam do svých vzpomínek se vám pro danou scénu zrovna vyplatí sáhnout. Její lidský přístup – a zároveň to, že si nebere žádné servítky – umožňuje, že se člověk hrozně rychle dostane do bodu, kdy musí čelit sám sobě. Není kam utéct a za co se schovat.
A to vám vyhovuje?
Vždycky jsem chtěla mířit k co největší umělecké syrovosti a autenticitě, takže práce s ní je pro mě opravdu takovou katarzí. Zároveň má kolem sebe kruh obrovsky zajímavých lidí a jsem moc vděčná, že mohu říct, že spousta z nich je teď mými přáteli. Že jsem tam byla okamžitě přijata do skvělé komunity, určitě ovlivnilo můj celkový zážitek, ale také mě to velmi inspirovalo a namotivovalo.
Leona Skleničková(*17.12.1998) Narodila se v Čáslavi. První film, v němž si zahrála, byl Modelář. Pak na sebe upozornila ve filmu Stínohra nebo v pohádce Krakonošovo tajemství. Hraje v seriálech Duch, Sex O’Clock, Policie Hvar nebo Zlatá labuť. |
Co jste v Kalifornii podnikala ve volném čase? Objevila jste tam něco zajímavého?
Podnikala jsem výlety s kamarádkou, trávila čas u moře nebo jezdila na zkoušky s hereckými kolegy. Celkově mě překvapila otevřenost lidí a jejich upřímný zájem, který jsem tam cítila. Takže ty nové vztahy pro mě zůstávají nejsilnějším zážitkem, ale každodenní slunečné počasí a teplo i během listopadových dnů, blízkost oceánu a to, jak to ovlivňuje energii člověka, pro mě osobně bylo také velkým objevem.
Vaše čeština má lehký anglický přízvuk, nevadí to?
To bude tím, že zrovna nejsem úplně rozmluvená. Těžko říct, zda za tím stojí studium v Londýně nebo zda to, že jsem během dospívání nosila rovnátka s drátkem přes horní patro a mám pocit, že se mi tak pokazilo ‚L‘. Každopádně i díky tomu intenzivněji vnímám, že je na řeči potřeba aktivně pracovat, a protože si českého jazyka velmi vážím a je pro mě důležité ctít to, že je herec i umělec řeči a měl by jít příkladem i ve svém projevu, snažím se před každým veřejným vystoupením pracovat na jazykových cvičeních a logopedii.
Jak jste se zbavila přízvuku v angličtině?
Jazyk je sval, a jako trénujeme tělo i zde je potřeba údržba. Totéž platí pro cizí jazyky a akcenty. Mám štěstí, že mě práce s hlasem baví a fonetická stránka jazyka je pro mě fascinující, takže třeba zájem o různé dialekty v angličtině přišel přirozeně a vlastně je to pro mě i oblíbená výplň volného času. Můj přízvuk v angličtině také ovlivnilo to, že miluji, když mi lidé říkají, že něco nejde, nebo že něco nedokážu. Řeknu si pak ‚jen počkej‘ a tím víc za tím jdu. Stejně to bylo s s tím abglickým přízvukem: dostat se do bodu, kdy vám rodilý mluvčí nevěří, že nejste z Londýna, je velké zadostiučinění. Ale opět, pro udržení úrovně je to o tréninku.
Co se vám vybaví, když se řekne kapitánka Hanka Havránková?
Asi napětí z očekávání. Hanka Havránková je moje postava z druhé série seriálu Duch, který by měl jít na podzim do éteru. Je to nový ženský element v mužské partě na kriminálce a má výbornou dějovou linku napříč seriálem. Štěpán Benoni a Predrag Bjelac mě jako nováčka přijali krásně mezi sebe, takže s ní mám spojených i spoustu zážitků z natáčení a celkově velmi intenzivní tři měsíce. Zároveň nová přátelství a i zkoušku dovedností, na kterých jsem musela pracovat, jako jsou střelba a box. Miluji rozmanitost svých rolí a Hanka bude zase úplně jiná než Alice ze Sex O’Clock, která se letos na obrazovky také vrací. Nedávno jsme, teď už s rodinným týmem, dokončili druhou sérii a diváci se na ni mohou těšit před Vánoci.
Leona Skleničková v seriálu Zlatá labuť (2023)
V roli policistky uniformu nenosíte, znáte jí však z dětství. Uniformu nosil jistě váš dědeček pilot, jehož jste jednu dobu v jeho profesi chtěla prý následovat.
Znám ji spíše z fotek, protože já jsem dědečka už nezažila, ale byl pro mě vždycky takovým přítomným neviditelným hrdinou. A je pravda, že jsem sama snila o pilotování stíhaček. Příběhy o jeho odvaze, vtipu, inteligenci a okouzlující povaze kolovaly rodinou a byl mi takovou skrytou inspirací v tom, jak i on sám si šel za snem. Já jsem v sobě objevila touhu po umění, ale disciplínu a odhodlání člověk potřebuje na každé vybrané cestě, takže v tom mi byl vzorem.
Nejste úplně první herečkou ve vaší rodině. Babička z maminčiny strany prý ochotničila a společně s druhou babičkou, učitelkou, vás přivedly k lásce ke knihám.
Za lásku ke knihám vděčím všem ženám ve své rodině. Maminka mi odmala četla pohádky, tím ve mně podvědomě nastavila přirozenost jejich přítomnosti v každodenním životě. Babička z tátovy strany mi skoro jako každý dárek darovala knihu. Je to velká čtenářka a zároveň učitelka, takže jsem od ní dostávala jak beletrii, tak encyklopedie. A druhá babička pak dokonce byla knihovnicí, takže jsme spolu vždycky mluvily o knihách. Velmi miluje poezii a jazyk a myslím, že skrze to našla právě i lásku k herectví v ochotnickém souboru. Na své pocity z dob působení tam moc ráda a zasněně vzpomíná.
V čem je četba knih podle vás důležitá?
Nad vlivem knih často přemýšlím a myslím, že intenzivní čtení odmala pro mě bylo stěžejní jednak pro vývoj mojí osobnosti a zároveň jako trénink empatie. A jelikož herectví považuji za aktivní empatii, za vypravěčství, byla to tedy ta nejlepší průprava pro tento typ tvorby. Knihy podporují fantazii a díky nim často dlouhou dobu prožíváme příběh někoho jiného, jsme v jeho botách a v ideálním případě ho nesoudíme. Přesně tak přistupuji k herectví, kdy jsou pro mě empatie a fantazie základem všeho. Za objevení spousty knih, které mi otevřely další obzory, také vděčím své skvělé profesorce literatury z gymplu.
Které knihy vás v poslední době nejvíce oslovily?
Tak teď nevím jestli mě utnete! Před pár dny jsem dočetla deníky Jane Birkin, múzy 60. a 70. let, je to velmi upřímné a když jsem je skončila, byla jsem v takové té krásné přítomné bolesti. Ještě teď si připadám, že pluji v jejím světě. Je to tím intenzivnější, že Jane mi je roky inspirací a není tomu ani rok, co zemřela. Nedávno mě také velmi dostala kniha Simone de Beauvoir Paměti spořádané dívky, kdy už samotný název je krásným sarkasmem. Naprosto mě okouzlil její styl vyjadřování a jelikož se jedná o memoár, bylo fascinující nahlédnout do mysli a životní cesty tak zajímavé ženy.
Je nějaká zásadní kniha vašeho života, která vás hodně ovlivnila?
Mezi mé nejoblíbenější knihy patří Mistr a Markétka od Bulgakova. Miluji magický realismus a tato temná a zároveň tak hravá absurdita je něco pro mě. Mám také knihy, které jsou mi kompasy a opakovaně se k nim vracím, když si potřebuji připomenout kdo jsem. Je to například Alchymista od Paula Coelha, Jonathan Livingston Racek od Richarda Bacha a pak, držte se, Pán prstenů. To je pro mě naprostá čistota duše. A nemohu zapomenout ještě na Jane Goodall a její knihy, plné těch nejlaskavějších myšlenek. Když bych měla vybrat knihu knih, tak myslím, že jednou z nejlepších, co byla kdy napsána, je Siddhártha od Hermanna Hesseho. Víc říct netřeba, běžte číst.
Možná na sebe nenechá dlouho čekat vaše vlastní literární prvotina..
Naopak čekat nechá. Láká mě představa stát se jednou i autorkou, ale ještě to nechávám uzrát a hlavně sebe vyzrát. Dejte mi myšlenku a dokážu se ponořit do hloubek a hledat autentické odpovědi v sobě a psát mě baví, ale zatím ke mně nepřišel popud sebevyjádření se se vším, co vydání knihy obnáší.
Píšete si deník. Jaká je jeho forma? Jen strohé poznámky, anebo se víc rozepisujete, jako byste psala vlastní knihu života?
Každý den je jiný, každý den je jiná nálada a energie. Určitě tam jsou stránky mých pocitů a zážitků, ale někdy se také jen brouzdám ve fantazii. Ale nemyslím si, že je to kdy strohé, protože já nejsem strohá. Možná někdy zakódované, v metaforách, v klíčích, co vyvolají něco jen ve mně. Někdy plné otázek. A někdy to je jen jednoduché cvičení vděčnosti a vzdávání díky. Miluji čas od času narazit na své staré deníky a vidět, že to, o co jsem se třeba v minulosti strachovala, se vyřešilo. A že spousta věcí, co jsem si přála, se stala.
Mladí se dnes musí péči o duši učit sami, říká hrdinka nové vánoční pohádky |
Máte dva mladší bratry, co říkají na to, že mají sestru známou herečku?
Máme se všichni vzájemně moc rádi. Jsou pro mě určitě jedni z nejdůležitějších lidí. Herečka neherečka, pro ně budu vždycky starší ségra a chci tu pro ně být co nejvíce to půjde. A vím, že oba zpátky fandí i mně.
Svou náročnou profesi vyvažujete jógou, která pro vás není jen cvičením, ale hodně blízká je vám i její filozofie. Co všechno jste díky ní objevila?
Myslím že její filozofie mi pomohla pojmenovat si svoji spiritualitu. To je na ní to skvělé, že vás přivede k sobě a k tomu, co tam je, ať tomu říkáte jakkoliv. Spojuje fyzično s duchem, ale zároveň vás netlačí do nějakých dogmat. V rámci toho přihodím ještě jednu knihu: Cesta do nitra od Radhanatha Swamiho, parádní. Jóga mě přivedla také k meditaci, a když jsem důsledná ve své praxi, opravdu vnímám, že jsem pak během dne více přítomná, více u sebe a skoro tak zpomaluji čas, protože zvládám věci vidět z většího nadhledu a dopřávám si více času na jakoukoliv reakci.
Jaké je vaše životní krédo?
Sny se stávají skutečností a Neumři se svou hudbou v sobě. Obecně je to hledání co největší autenticity a hýčkání si vlastní divnosti a k tomu se, i skrze nějaké kolísání, vždy snažím navracet.
