Dnešní odpoledne u motolské nemocnice je věnované závislostem. Jak je na tom Iva Frühlingová? Co děláte pro psychickou pohodu?
V podcastu Lucie Šáleové s názvem Nezávislá jsem nedávno řešila mé úzkosti a panickou ataku, kterou jsem měla, když bylo synovi osm měsíců. Co dělám, aby ty úzkosti nebyly tak silné? Už vlastně ani nejsou. Ale když je nějaký stres, cítím, že to na mě jde znovu. A už jsem se díky terapiím naučila se vším pracovat. Třeba správně dýchat. Je také dobré často cvičit, což tedy někdy oželím. (smích). Ale snažím se vést zdravější život, abych tomu tak nějak pokud možno předcházela.
A co oblíbená zbraň mnohého obvodního lékaře – mírná, silnější a nejsilnější antidepresiva?
Já jsem v tu chvíli tehdy musela mít antidepresiva, když se to stalo, to už je osm let. Bylo to jediné řešení a já jsem za to byla hrozně ráda. Vím, že lidé často na to nadávají nebo řeknou, že by to zvládli sami. Ale já jsem nebyla v situaci, kdy bych si řekla: „Hm, tak třeba zejtra“. Byla to situace na dálnici, kdy jsem řídila, měla za sebou miminko a myslela jsem si, že mám infarkt. Přijela záchranka, lékař potom nasadil léčbu a terapie. To byl takový sešup, že jsem o tom ani nemohla přemýšlet. A byla jsem moc ráda, když to zafungovalo. Dostalo mě to z těch počátečních stavů, které byly takhle silné.
Když reflektujete v hlavě svůj život, co přesně podle vás mohlo být tím spouštěčem?
Viníka hledám doteď. Samozřejmě moje máma byla první na ráně, je to prostě dědičné. Pak jsem si říkala, že to je možná tím, že jsem odjela už ve čtrnácti do Paříže, když jsem vlastně byla ještě dítě. Potom mě napadlo i to, že je důvodem, že jsem se vrhla do byznysu, který je hodně extrovertní, i když jsem sama vlastně introvert. Teď mi říkala psychiatrička, kamarádka, že je to asi tím, že jsem měla poporodní depresi, což jsem si v tu chvíli neuvědomila nebo mi to nikdo neřekl. Takže vlastně nevím. Buď je to od každého trochu, nebo toho viníka přesně nemám.
Iva Frühlingová se synem Adamem
Pomáhá vám teď k lepšímu životu to, že o tom všem dokážete mluvit a jste otevřenější?
Spíš jsem si pomohla a pak jsem o tom začala mluvit, abych pomohla ostatním. Takhle to cítím.
V showbyznysu je tendence neustále se s někým porovnávat. A potom vás porovnávají i lidé kolem. Jak si v takovém případě zachovat čistou hlavu?
Už dlouho jsem hlavně máma. Takže na showbyznys party moc nechodím. A zachovat si čistou hlavu? Myslím, že má rodina je pro mě takový základní kámen, máme silné pouto. To, co se děje venku, je pro mě takový „fake“. Jakmile se zavřou dveře, tak je to „real“. A já si to opravdové hrozně bráním a chráním. Je to moc důležité, mít tu bázi, protože když není, tak je člověk nestabilní, není si jistý nikým a potom se právě třeba porovnává s ostatními.
Svého času se jméno Iva Frühlingová nerovnalo jenom hudbě, ale také modelingu. Utíkáte ještě dnes k nákupům a sebevyjádření se prostřednictvím módy?
Tak já už jsem tlustá, takže to přejdeme toto. (smích) Ale spíš mě teď baví stát za foťákem a fotit modelky. Vím, jak se hýbat a jaké je dobré světlo, protože jsem v tom dlouho pracovala. Takže udělám lidem hezké fotky, oni mají radost, já mám radost… Baví mě hlavně ta postprodukce, šperkovat to potom, aby se ten člověk cítil dobře. Ale modeling? To už mám dávno za sebou.
Nevěřím, že někdo dokáže být roky věrný, přiznává polyamorii Frühlingová |
Třeba spoustu diváků a čtenářů překvapí, že jdete pozitivně s dobou a neděláte si hlavu ze zrání nebo přibývajícího věku…
Protože jsem viděla holky, které se toho leknou a pak si začnou nechat dávat botox, mají obrovské rty a mně to přijde hrozně vulgární. Prostě se toho bojím. Ale každý je jiný. Třeba je to pro někoho úplně v pohodě. Ale já to tak u sebe necítím.
Nehraje tam roli třeba i ta Francie? Protože tam se dovede kolikrát stárnout s grácií…
Jé, vy si fakt myslíte, že stárnu s grácií? Já nevím. Snažím se, ale nevím. Jestli to tak je, tak jsem jedině ráda. Ale že bych se nějak vehementně snažila? Spíš to nechávám plynout, jak to je.
Cítíte se dobře a už to zlé přešlo?
Čtyřicítka je takový nový dech, mi připadá. Úplně nový život. Už víte, co od života chcete, co nechcete, už máte rodinu a stabilitu i práci. Už je vám jasné, jakým směrem směřujete. Vlastně je to dobré.
