16°C
Bořku je to vaše první velká role v Praze. Je to tak?
„Pokud nepočítám základní školu, tak ano. Na školním vystoupení jsem totiž hrál čerta, tak ten byl první.“ (směje se)
Žijete a hrajete v Ostravě. Jak jste zvládal přejíždění na zkoušky?
„Bylo to hrozný! Často se stávalo, že jsem večer dohrál představení v Ostravě a ještě v noci jsem musel jet do Prahy, abych ráno mohl být na zkoušce. Byly i dny, kdy jsem musel zastavit na odpočívadle v Brně a spát aspoň hodinu, abych to dál mohl odřídit. V noci už z Ostravy nejel žádný vlak, takže mi nezbylo než jezdit autem.“
Baví vás to? Řidičák ještě tak dlouho nemáte.
„Řídím rád, papíry mám necelé tři roky a za volantem se cítím dobře. Zatím mě řízení nijak a v ničem neomezilo. Ale těšil jsem se, až ty přejezdy skončí a chvíli se nebudu muset zběsile hnát po D1 a žít na hotdogu a hambáčích.“
Poprvé hrajete s tátou. Pomáhal vám?
„To on si vůbec nedovolil! Ví, že od toho je tady režisér. Navíc měl na roli své práce dost a já na své taky. Když jsem si za ním vyloženě nepřišel pro nějakou radu, tak nic takového neprobíhalo.“
A přišel jste?
„Někdy ano. Sice málo, protože jsem mu i já potřeboval dokázat, že umím pracovat sám, ale na takové ty technické věci typu: teď nestůj tady, neotáčej se zády, to jsem se někdy zeptal.“
Dokázali jste to na jevišti oddělit, že jste táta a syn?
„Nakonec ano. To byl jeden z důvodů, proč jsme s tátou dlouho dumali, jestli do toho půjdeme, nebo ne, protože nám to mohlo taky hodně uškodit. Mám spoustu kamarádů, kteří pracují u svých tatínků ve firmách, a vím, že tam ty vztahy nejsou úplně nejlepší. Proto jsme věděli, že my to oddělit musíme.“
Jak jste to udělali?
„Když je se mnou na jevišti můj táta, tak to není táta, ale starší a zkušenější kolega. Stejně jako je to v kterémkoliv jiném divadle.“
Výhoda byla, že jste tu mohli být víc spolu, ne?
„To je pravda. Tím, jak žiju v Ostravě, tak se s tátou vídáme méně. Teď už máme po premiéře, tak můžu říct, že to našemu vztahu prospělo, možná ho to i posunulo. Takže určitě bylo dobře, že jsme do toho nakonec šli.“
Hrajete otce a syna. Jaký spolu ve hře máte vztah?
„Moc dobrý ne. Je to z toho důvodu, že tam není pochopení ze strany rodiče. Má postava je totiž gay. A tolerance k dítěti by podle mě měla být. Nejen ve hře, ale i v realitě. Myslím, že rodiče by dítě kolikrát raději měli nechat být, protože ono samo se musí naučit přežít. Mezi tímto tátou a synem je bariéra.“
Byl to pro vás oba protiúkol?
„Do jisté míry ano. Když hrajete cokoliv, do určité části vycházíte ze sebe. My jsme se s tátou v životě nepohádali, nikdy jsme na sebe nekřičeli. Oba dokážeme uznat, že druhý má pravdu, a nemáme mezi sebou žádný konflikt. Ale jsme herci, tak je naše práce to zahrát.“
To je pravda.
„Vždycky jsem si chtěl zahrát s jedním ze svých rodičů, a když se naskytla tato příležitost, která už nikdy v životě nemusí znovu přijít, byl bych pitomec, kdybych ji odmítl.“
I když jsou rodiče herci, vy jste po tomto povolání původně netoužil. Nevyrůstal jste v hereckých šatnách?
„Vyrůstal, právě proto jsem to nikdy nechtěl dělat! Byl jsem dítě hereckých šaten a divadelních klubů. Až do třeťáku na konzervatoři jsem herectví vůbec nebral vážně. Na konzervatoř jsem šel proto, že jsem chtěl být filmový režisér, a říká se, že nejlepší režiséři jsou ti, co sami hrají.“
Kdy se to změnilo?
„Až jsme začali zkoušet maturitní představení, adaptaci Trainspottingu, jsem si uvědomil, že mě to vlastně baví a že bych to chtěl vyzkoušet. Tak to od té doby zkouším.“
Tehdy jste se rozhodoval mezi studiem v Praze a Ostravě. Proč jste šel do Ostravy, když jste v Praze doma?
„Dostal jsem se na obě školy. Jenomže když jsem dělal přijímačky na Pražskou konzervatoř, herectví tehdy vedl Vladislav Beneš. Já jsem začal říkat monology, on u toho jedl párky s hořčicí, v půlce mě zastavil a poslal pryč. Pak jsem přijel do Ostravy a tam po mně chtěli každý text třikrát jinak a měl jsem pocit, že tam si chtějí vybrat nejlepší a chtějís nimi pracovat. Proto jsem šel tam.“
Já si říkala, jestli to nebylo pro to, abyste byl daleko od domu.
„To víte, že to byl taky jeden z důvodů. Ať už kvůli mému příjmení, nebo kvůli osobnímu rozvoji. Jsem rád, že to tak dopadlo, a můžu všem rodičům doporučit, aby v patnácti poslali své děti, co nejdál to jde.“ (směje se)
Hynek Čermák: Byl jsem postrachem školy se sbírkou dvojek z chování videohub
V patnácti je docela brzo. Jaké to pro vás bylo?
„Velice těžký. Uvědomit si to, že všechno je na mně. Nikdo mi nebude prát, vařit, žehlit, nikdo mě nebude budit. Když jsem šel do baru, druhý den jsem musel být třeba v šest ráno ve škole. Na konzervatoři to tak je – studujete od rána do večera a nemáte žádný osobní život. Přijít si na tyto věci bylo těžký a chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil.“
Byl jste spíše ten vzorný student, či průšvihář?
„Myslím si, že jsem byl takový průměr. Věděl jsem a znal svoje povinnosti a někdy jsem se na ně vykašlal. Bylo mi patnáct až osmnáct a měl jsem občas jiný priority než školu.“
Kdo vám pak psal omluvenky?
„Já sám. Dneska už to můžu říct. Falšoval jsem podpisy. Tátův podpis zfalšovat v žádném případě nejde, je hrozně komplikovaný, takže jsem falšoval máminy podpisy. Nebudu si přece jezdit čtyři sta kilometrů pro omluvenky.“ (usmívá se)
Ale jezdil jste domů, ne?
„Jezdil, ale ne každý víkend. Chtěl jsem tam být sám, dojíždění mě štvalo. Půl roku jsem byl na intru a pak už jsem šel se spolužáky na byt.“
Jak jste se dostal k Divadlu Mír, kde jste v angažmá?
„Ve druháku, když jsem poprvé a naposled zaspal akrobacii, mi volala spolužačka, že Tři tygři potřebují komparz do svého skeče. Já si říkal: Tak super, potřebuju peníze na jídlo, tak jdu! Tam jsem se s klukama poznal a ještě ten večer jsem šel točit reklamu se Štěpánem Kozubem. To bylo hodně veselý.“
Jak to?
„Dělali jsme tam opilý fotbalový fanoušky a začali bouchat do zastávky. Přijeli opravdoví policajti a začali nás honit. Kluci na ně křičeli, že jenom točíme.“
Spolupráce začala divoce.
„Docela jo, ale pak jsem klukům řekl, že kdyby potřebovali s čímkoliv pomoct, ať mi dají vědět. V té době už jsem nějakou praxi měl.“
Jakou?
„Když jsem byl mladší, přivydělával jsem si u filmového štábu. Dělal jsem runnera, asistenta produkce… No a kluci z Míru se mi ozývali, já mazal chlebíky pomazánkou, nosil tašky plný oblečení, Štěpánovi redbully. A když přišel čtvrtý ročník, začal jsem jim psát e-maily, bylo jich asi dvacet.“
Co jste jim psal?
„Že můj zájem je fakt velký, že chci hrát u nich. Byl jsem v tom neúprosný, chtěl jsem jen do tohoto divadla, pro mě neexistovala jiná možnost. Nakonec se přišli podívat na maturitní představení a rozhodli se, že mě vezmou.“
V Ostravě jste se usadil. Neplánujete se vracet?
„Zatím ne, jsem tam spokojený. Mám tam byt i přítelkyni (herečka Anna Marie Kupcová – pozn. red.), která je se mnou taky v angažmá v Divadle Mír, takže jsme tam hezky spolu. Známe se už od konzervatoře. Zatím je můj život tam a uvidíme, jestli se to někdy v budoucnu změní. Jsem otevřený všemu.“
Herečtí rodiče většinou nechtějí, aby děti šly v jejich stopách. Jak reagovali, když jste šel na konzervatoř?
„Oba moji rodiče říkali, ať si dělám, co chci, hlavně, ať jsem šťastný. V ničem mi nebránili.“
Vy jste ale prý původně chtěl být pilotem, tak proč jste nešel touto cestou?
„Protože neumím matematiku ani fyziku. Měl jsem z nich několik let po sobě pětky a čtyřky a piloti je musí umět. Tak lítám s letadly alespoň na počítači. Když mám volno, hraju hry. Koupil jsem si kvůli tomu velký počítač a joystick.“
A pilotní průkaz nechcete?
„Chtěl bych si udělat pilotní licenci, ale na to potřebuju čas, a hlavně peníze, protože ta stojí strašně moc peněz. Není to moc levný koníček. Tak možná časem.“
Před kamerou jste stál už jako kluk. Kdy to bylo poprvé?
„V šesti letech. Hrál jsem Kamaráda 3 v televizním snímku Anděl, co dělal Karel Janák. Měl jsem dvě repliky, které obsahovaly dvě slova. Jedna zněla „Hnus“ a druhá „Fuj“.
Jak na vás přišli?
„Byl jsem na castingu. Na roli Kamaráda 3 tehdy dělali asi čtyřkolový casting. Pamatuju si, že když jsem tu roli dostal, bylo to pro mě jako vyhrát SuperStar. Protože herectví pro mě bylo zakázané ovoce. Přičuchnout k němu v tak raném věku, to pro mě bylo něco.“
U herectví jste nakonec zůstal. A co ten váš původní sen, režie?
„Zatím se věnuji herectví, ale asi ho nedokážu dělat celý život. Chci si zkusit všechno – režii, produkci, něco psát... Na režii jsem se chtěl přihlásit, šel jsem na FAMU na Den otevřených dveří, ale tam mi došlo, že už nějak nechci studovat. Chtěl jsem jít a dělat, protože si myslím, že nejlepší škola je praxe.“
Ale už jste něco režíroval?
„Ano, ve Studiu G pohádku Tučňáci na arše. A pak ještě pilotní díl jednoho seriálu, který dopadl příšerně, protože přece jen nejsem režisér a neumím to. Ale alespoň jsem zjistil, jak těžké povolání to je.“
Taky se věnujete muzice?
„Na bicí hraju už od první třídy, sám se učím na kytaru, zpívám... A chtěl bych se naučit na saxofon.“
Měl jste někdy kapelu?
„Měl, protože na konzervatoři jsem prožíval rockový období. Ale v životě jsme nikde nehráli!“
Co to bylo za kapelu?
„Měl jsem jich víc, ale vždycky to dopadlo stejně. Sešli jsme se, zahráli jsme si a pak se šli někam ožrat. Nikdy jsme žádný koncert neměli, protože jsme byli naprosto příšerní.“ (směje se)
Říkal jste, že taky zpíváte. Jaký žánr?
„To, co se mi líbí. Jsem taková hudební lehká děva. Mám rád jazz, country, hip hop, naopak nemusím metal a nemám rád rap.“
Je ještě něco, co vás baví?
„Letecký simulátor a filmy. Když mám volno, jsem schopný zhlédnout celou sérii za jeden den! Pro mě je televize a filmová tvorba velká součást mýho života už odmalička.“
Vaše sestra Hedvika také koketovala s herectvím. Jak to u ní vypadá?
„Ségra teď maturuje a chce se hlásit na filozofickou fakultu na překladatelku korejštiny a španělštiny, byla i na výměnném pobytu v Koreji. Je nejchytřejší z rodiny, talentovaná na jazyky, herectví ji už naštěstí opustilo.“
