Do nového roku jste letos vstoupil poněkud netradičně, poutí do Santiaga de Compostela. Jak ve světle okolností vnímáte rčení: Jak na Nový rok, tak po celý rok?
To já bych určitě celý rok na pěší pouti strávit nechtěl. Ale završit rok týdnem putování mi naopak přijde jako báječný nápad. Putovali jsme společně, s mou přítelkyní Karolínou, na cestě nikdo nebyl a my měli čas si báječně popovídat a ohlédnout se za uplynulým rokem.
Cestování o Vánocích má svůj půvab. Odlétali jsme na Štědrý den ze skoro prázdného letiště Václava Havla, kde převládaly mladé páry jako my, muslimové a pravoslavní. Vánoce jsme stejně jako loni oslavili s rodinami o něco dřív a využili té výborné cestovatelské příležitosti vydat se na oblíbenou trasu úplně mimo sezonu.
Šlo o vaši již třetí pouť na stejné místo. Co vás tam tak táhne?
Tak zrovna v tomhle případě to nebyl můj nápad, nýbrž nápad mojí přítelkyně, která se na cestu už dlouho chtěla vydat. Protože nám celý týden putování propršel, často jsem jí to z legrace připomínal. Každopádně, já prostě ohromně rád chodím pěšky daleko a k cestě do Santiaga de Compostela mám osobní vztah, protože jsem se tam vydal na svou první dalekou cestu. Tři dny po maturitě jsem sbalil batoh a vyrazil putovat na pět týdnů, z Francie přes Pyreneje a celý sever Španělska. A tu atmosféru svobodné cesty jsem si zamiloval natolik, že se takhle s batohem vydávám dodnes a nakonec se mi to díky psaní a přednáškám docela neplánovaně stalo taky povoláním.
Neumím si představit, jak asi bude vypadat vaše svatební cesta.
Tu my už máme vymyšlenou! Chtěli bychom jet do Jihoafrické republiky, půjčit si tam roztomilý dvoumístný offroad Suzuki Jimny a projezdit zemi. Takže žádná svatební cesta do Jiljí nás snad nečeká.
O neobvyklých zážitcích se jistě rozepíšete ve své knize, ale prozradíte nám něco o svých emocích? Říká se, že když poutník zahlédne z dálky věže katedrály svatého Jakuba, skoro vždycky se rozpláče…
Myslím si, že síla emocí se dost odvíjí od času stráveného na cestě a taky od toho, jak zásadním životním zlomem pro člověka pouť byla. Když jsem do Santiaga putoval po maturitě, tak jsem u katedrály asi i zaplakal.
Nu, a naposledy, po týdnu putování, jsem se tak akorát usmál a vyfotil s Karolínou. Každopádně jsme dorazili v pozoruhodný den – 31. prosince 2022, kdy končil takzvaný svatý rok. Jeho tradice sahá až do dvanáctého století a jedná se o rok, kdy svátek svatého Jakuba připadá na neděli. To zrovna letos neplatí, svatý rok byl vloni, ovšem papež ho výjimečně prodloužil.
Mimo jiné se během svatého roku otevírá speciální vchod do katedrály, svatá brána, který je pro poutníky symbolem odpuštění. Nu, a my se účastnili jejího slavnostního zamykání, což je moc pěkná ceremonie. Mimo jiné jsme se při ní dozvěděli, že letos dorazilo do Santiaga kolem půl milionu poutníků.
Zažil jste někdy při svých cestách pocity stesku či smutku? Jak si s nimi v takových chvílích poradíte?
Jdu dál. A přesně tohle miluju na pěších poutích. Ať se vám děje cokoli, odpověď je vždycky stejná – prostě jdete dál.
Jak obecně pracujete se svými strachy? Pomáhá vám se posouvat tím, že dost často opouštíte svou komfortní zónu?
Snažím se je racionalizovat a hledat rizika tam, kde opravdu jsou. Statisticky je třeba velmi nepravděpodobné, že by vás v Evropě rozsápalo nějaké divoké zvíře, takže se v lese bojím akorát střelby myslivců. Pro průměrného Čecha jsou do třiceti let největším rizikem autonehody, od třiceti pěti už jsou nejčastější příčinou úmrtí nemoci jater. Tak se snažím pít s rozumem a řídit opatrně. A komfortní zónu opouštím tím, že se systematicky vystavuju svým iracionálním strachům. Třeba jsem začal trochu lézt na stěny, abych se zbavil strachu z výšek. Zatím je teda pořád stejný, ale lezu i tak.
Jak byste popsal svou životní filozofii, krédo, víru?
Možná to bude znít morbidně, ale já fakt často myslím na smrt a té temnoty po smrti se dost bojím. Koneckonců jsem do patnácti let postupně zažil rozloučení se všemi svými prarodiči, babička navíc trpěla Alzheimerovou chorobou a já pozoroval, jak postupně schází. A ze strachu ze smrti si odnáším snahu toho v tom omezeném životním čase co nejvíc stihnout a nezabývat se kravinami. Je mi jasné, že to zní banálně, obecně si ale myslím, že by se nám žilo líp, kdybychom o smrti více mluvili.
Prý jste při své nedávné cestě po Kanadě přišel o mobil, který se k vám ale díky Facebooku zase vrátil. Vypadá to, že na sociální sítě nedáte dopustit.
Vidíte, a je to přesně naopak. V posledních letech sice na sítě pořád přispívám, protože píšu i fotím rád a občas mi tam někdo dobře poradí. Zároveň ale trávím čím dál méně času tím, že bych pročítal příspěvky ostatních – radši zažiju cokoli v online světě. Ale sociální sítě jsou pořád prima příležitost zůstat v kontaktu s lidmi, které jsem roky neviděl, dozvědět se o akcích, a v mém případě taky vytvářet obsah pro návštěvníky mých přednášek a čtenáře mých knížek.
O svém cestování se na sociálních sítích s fanoušky dělíte celkem podrobně, je možné tak vypozorovat, jakou knihu chystáte?
Nová knížka bude právě o pouti do Santiaga de Compostela – ale především o té, kterou jsem podnikl v roce 2021, tedy devět set kilometrů dlouhé cestě z francouzského Saint Jean Pied de Port k oceánu. Pokud ji stihnu napsat, měla by vyjít na podzim. Už se moc těším, protože ta cesta je plná výborných námětů. Poznáte lidi z celého světa, vyslechnete fascinující příběhy a taky se dobře zasmějete, protože je tahle cesta v mnohém jako dětský tábor pro dospělé. Lidi mají radost, že nabourali svůj stereotyp a užívají si, že najednou mají čas se věnovat sobě. Nu, a pak tu máme tu fascinující tisíciletou historii.
Napadlo vás někdy vydat se do míst, kam se málokdo dostane? Třeba Severní Korea?
Severní Korea mě neláká ani trochu, ta mě spíš znepokojuje a jsem opravdu rád, že tam jezdit nemusím. Docela cíleně jsem takhle ale strávil dva týdny v Kišiněvu – hlavním městě Moldavska, turisticky nejméně navštěvované zemi Evropy. Posedával jsem tam v kavárnách, pozoroval život místních a pracoval na nové knize. Podobně jako místa, kam se moc nejezdí, mě lákají místa, kde nikdo nežije. V říjnu jsem navštívil Namibii, druhou nejméně zalidněnou zemi světa, a byl to strhující zážitek. Teprve daleko od lidí si přijdu úplně svobodný.
Vozíte si domů suvenýry, dárky svým blízkým? Co třeba magnetky?
Když jsem v nějaké chudší zemi, vždycky se snažím něco nakoupit, abych podpořil místní. Takže třeba z Namibie jsem teď přivezl velké množství vyřezávaných figurek, minerálů a dřevěných misek. Jinak ale vozím akorát ochutnat něco, co se dá sníst. Třeba z Kanady jsem přivezl krabici plnou donutů, z Portugalska zase spoustu tradičních sladkostí pastel de nata.
Uměl byste si už dnes představit nápis, který by jednou mohl zdobit váš náhrobek?
To netuším, ale připomnělo mi to, že jsem před lety četl, co má papež František na dveřích své kanceláře. Má tam tabulku s nápisem vietato lamentarsi – tedy zákaz naříkání. Přijde mi to výborný a na náhrobku si to dovedu představit.
