Kristina Kloubková se nikdy nestala primabalerínou, jak si vysnila. Stala se ale úspěšnou tanečnicí a později moderátorkou. „Neměla jsem pocit, že to je úspěch, byť jsem měla několik let hlavní taneční role a začala jsem dělat choreografie. Měla jsem obrovský rozlet a měla jsem se krásně, ale neměla jsem pocit, že jsem něco dokázala,“ vzpomíná.
Nakládala si na sebe víc a víc práce a nechtěla nikoho zklamat. Moderovala, tančila, hrála v divadle i ve filmu. „Nemusela jsem prožívat svůj život. Ten nějak moc nefungoval. Pracovní náplň, lidi, divadlo, kouzlo představení, to bylo naprosto dostačující,“ říká.
Vzhled je důležitý. Ale ne více než to, co říkám, míní Kristina Kloubková |
Pak se jí narodila vytoužená dcera Jasmína. Její otec chodil do práce a ona s ní byla doma. „Zlomilo se to v pěti měsících, kdy on se rozhodl zůstat doma a já tedy musela do práce, i když jsem nechtěla. Musela jsem přestat kojit a bylo to pro mě náročné,“ popisuje.
Odloučení od dítěte pro ni bylo těžké, unavovaly ji dlouhé směny, vztah s přítelem se hroutil a kvůli vyčerpání ztrácela smysl života. „Byla jsem na tom psychicky zle. Já jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že má tátu, ten ji miluje a já tu být nemusím. Přišlo mi to jako východisko, že všem bude líp, nikdo se nebude hádat a malé bude dobře, bude mít tátu a na mě zapomene,“ vybavila si s pláčem pocity z nejtěžšího období života.
Odbornou pomoc tehdy nevyhledala. Pomáhala jí kamarádka a matka. Vztah se nakonec rozpadl, ale do života jí vstoupil nový partner, bývalý spolužák s konzervatoře, choreograf Václav Kuneš.
Ten se ji marně snažil přinutit odpočívat. Až se dostavily první fyzické projevy úzkostné poruchy. „Klepala jsme se, špatně jsem dýchala. Přestávala jsem vidět, nebo jsem viděla takové krystalky kolem obrazu. Začaly se mi dít věci, které mě zastavovaly i v práci, a to bylo pro mě nemyslitelné. V práci musím fungovat. Takže to, že mi bylo špatně, ve zprávách nikdo nevěděl. Otekly mi oči, měla jsem šílené ekzémy, olezlý celý krk, to se zalíčilo. Blokovala se mi krční páteř, tak jsem chodila na kapačky, abych mohla tancovat,“ popisuje.
Obcházela lékaře a házela za hlavu rady, aby zkusila antidepresiva. Až dokud nedošlo k úplnému kolapsu, kdy nemohla dýchat a přítel ji musel odvézt do nemocnice. Pak se nechala přesvědčit k terapiím i užívání léků na devět měsíců. „Brala jsem ta antidepresiva. To pro mě byla životní prohra,“ vzpomíná.
Kristina Kloubková a Václav Kuneš
Kromě toho chodila na terapii. „Terapie byla důležitá v tom, že jsem mohla každý týden ze sebe všechno vypustit. Všechny strachy, obavy, vše, co se mi děje,“ popsala s tím, že lékař po třech letech její terapii ukončil. Už si podle něj dokáže poradit.
„Už se dokážu zastat sama sebe. Už dokážu říct ne. To je takové těžké slovo. A občas vnímám už to tělo, že když mi naznačuje, že se něco děje, tak trochu zvolním a třeba si na půl dne sednu a přečtu si knížku. Učím se nemuset některé věci dělat. Vždycky jsem měla pocit, že musím tohle a ještě tohle a tamto. A nikdy tam nebylo to chci, jen musím. A já nemusím,“ říká.
„Byla bych ráda, aby nejen ženy, ale hlavně ženy, si vážily samy sebe, aby se nebály si říct o pomoc, když toho na ně bude moc,“ dodává.
