S Honzou Bendigem jsme se setkali na pětadvacátých narozeninách gay klubu Heaven v pražském centru. Jak moc podle vás k vaší popularitě přispěla gay komunita?
Určitě hodně, samozřejmě. Ještě předtím, než jsem „vydal“ ten svůj coming out, tak jsem tajně chodil s mojí partou do gay klubu, kde jsem se cítil jako doma. Byli tam skvělí lidi, který neřešili, jestli jste Rom, gay, takovej nebo takovej. Myslím, že i ty jsi to zažil, ty svoje začátky... Takže jo, určitě mi v tomhle pomohla.
Dal jste si s coming outem načas? Bál jste se veřejnosti, že by vás fanoušci třeba odmítli?
O veřejnost mi ani tak nešlo, spíš o moji rodinu. Bál jsem se hlavně svojí rodiny, takže jsem to před nimi tajil snad do devatenácti let. A pak jsem s tím šel ven a přijali to nádherně. Tak musím poděkovat mým rodičům za to, jací jsou.
Máte dlouholetý vztah. Kde jste se s Lukášem Rejmonem potkali?
To je právě to krásné, co mě v nejbližších týdnech čeká. Budeme slavit deset let výročí a je to krásný. Teď na něj zrovna koukám, jak mě fotí. „Ahoj!“ (smích)
Zavzpomínáme na pěveckou soutěž SuperStar. Byli si finalisté a kamarádi vědomi toho, že jste gay? Byli jste k sobě naprosto otevření? Nebo i tam jste nosil tu pomyslnou masku?
To se bude asi spousta lidí divit. Když mi bylo patnáct, tedy roku 2009, ještě jsem netušil ani z mála, že tam byla nějaká kapka toho, že jsem gay. Já byl totiž zamilovaný do Moniky Bagárové. A kdo taky ne? A pak to tak nějak vyznělo samo. Pak najednou jsem si uvědomoval, proč jsem furt koukal po klucích, proč jsem se víc bavil s holkama, proč mě bavilo líčení, proč mě bavily víc ženský písničky... A najednou mi to všechno docvakávalo. Až právě v těch osmnácti, devatenácti letech.
Koho lze označit jako vaši loajální fanouškovskou základnu? Jsou to Romové?
Tak Romové určitě, je to moje taková největší skála. Ale já, když stojím na pódiu, tak to vidím padesát na padesát, že tam se míchá všechno možný. Tam se neřeší, jestli přijde bílej, černej, žlutej, oranžovej. A právě to se mi na tom líbí, že dokonce i bílý, gádžové zpívají teď moje romský texty. To je skvělý.
Jan Bendig ve Foru Karlín, 25. února 2023
Jaká je vaše spolupráce s královnou českého popu Lucií Bílou? Když došlo na shledání poprvé, klepala se vám kolena?
Extrémně, extrémně. Natáčeli jsme videoklip Jednu malou chvíli, v den mých narozenin. A pro mě to byl takový krásný dárek, že ona mi podala ruku a nabídla mi tykání. V tu chvíli jsem málem odpadl a řekl jsem si: „Já jí sleduji odmalička. Je to největší diva, kterou znám,“ a spolupracoval jsem s ní. Náramně, neskutečně, krásně. A já jí miluji, ona to ví.
Věříte na nějakou vyšší moc? Nebo alespoň znamení zvěrokruhu a podobně?
Ne, nevěřím. Takhle, věřím v něco, co je nahoře. Jsem věřící, jsem křtěnej, modlím se k Pánu Bohu. Ale ve zvěrokruh nevěřím. Každý mi říká „ty jsi Vodnář a ty jsou takový a takový“. Nevěřím tomu.
Co říkáte na momentální herecké úspěchy vašeho bráchy Marsella?
Jsem na něj hrdej, ale strašně! Podporuji ho v tom a vlastně celá rodina. Ségra, která žije v Praze, vystudovala hereckou konzervatoř a učí ho na ty jeho různé role. Brácha teď pořád natáčí, momentálně je na Slovensku a daří se mu, musím zaklepat. Jsem za to moc rád, že teď je to vlastně rozdělené. Já jsem ten zpěvák a on je ten herec.
Jan Bendig promluvil o životě v romském ghettu, krádežích i záchvatech paniky |
Od dob, kdy jste byl v SuperStar, uplynulo mnoho let. Určitě jste měl stejně jako jiné osobnosti také období, kdy nastal určitý propad zájmu o vás. Jak jste se s tím vyrovnal?
Vyrovnal... No, takovej je život. Každej musí někdy spadnout na zem, aby si uvědomil, co ten život je. Já jsem si to zažil hodně, padl jsem na zem, protože jsem myslel, že SuperStar je taková ta nekončící sláva, jenže ono to tak nebylo. Šel jsem pak normálně do práce, dělal jsem v kině, dělal jsem popcorn, prodával vstupenky a bylo to skvělý období. Sice jsem občas neměl ani korunu, ale měl jsem skvělé kamarády, kteří mi půjčili na jídlo i na nájem. (smích)
Zocelili vás finanční problémy v tom, abyste si teď víc vážil peněz, než vyrazíte bezmyšlenkovitě utrácet?
Stoprocentně, určitě. Samozřejmě si rád koupím něco hezkého, ale vážím si toho. Občas, když mám u sebe nějaké peníze, tak než si sám něco koupím, přemýšlím, jestli náhodou nepotřebuje něco moje máma s tátou. Tak jim zavolám, zeptám se, máte peníze? Oni mi řeknou jo, nebo ne. Vykašlu se na to, pošlu jim to a je mi dobře. Samozřejmě si vážím peněz. Vždycky si vzpomenu na to, kde jsem byl předtím.
Musel jste na toto konto někoho z rodiny a blízkých finančně vzdělávat, budovat jim finanční gramotnost?
Kdybych neměl Lukáše, tak bych rozfofroval úplně všechno. (smích) Ne, dělám si srandu. Teď si těch peněz vážím, jak říkám. Ale začátky byly takové, že jsem všechno musel mít hned. Teď je to jinak, přemýšlím hodně dopředu, co si koupit a co ne.
