Jeden z posledních fotografů staré školy, v jehož fotografiích oslavujících krásu lidského těla se mísí smyslnost, nostalgie i radost ze života, teď vystavuje to nejlepší ze své tvorby v pražském Domě U Kamenného zvonu.
Do Prahy jste poprvé přicestoval počátkem milénia, když jste tu fotografoval herce Heathe Ledgera, jenž tu v té době natáčel film Příběh rytíře. Jak na to vzpomínáte?
Praha, kterou vidím dnes, je naprosto odlišné město, než jaké jsem poznal v roce 2000. Tehdy jsem neviděl žádné lidi v ulicích, když jsme šli večer do restaurace, byla téměř prázdná. Řekl bych, že dneska tu panuje daleko příjemnější atmosféra, s kýmkoliv se můžu dát do řeči, lidé jsou milí a přátelští. Zašel jsem tu tentokrát do jednoho knihkupectví, protože knihy nakupuju moc rád, s mojí ženou máme poměrně rozsáhlou knihovnu. A v tom obchodě prodávaly velmi mladé dívky, vím, že to ode mě bylo celkem troufalé, ale požádal jsem je o fotku. A přestože ostatní zákazníci se tvářili docela pohoršeně, že jsem si dovolil fotit prodavačky, jim to naštěstí nevadilo. Toužil jsem je zvěčnit, protože mi připomínaly studentky z mých mladých let, nebyly moc výrazně nalíčené, působily jako holčičky, prostě přirozeně půvabné, okouzlující dívky. Nejsem si jistý, jestli bych tu tehdy, před čtvrtstoletím, pochodil stejně. Navíc v té době jsem tady fotil známého herce, takže lidé si od nás zřejmě o to víc udržovali odstup, respektovali soukromí.
Udělal si mejdan a proflámoval celou noc. Dost se opil, a ráno to bylo znát. Ta šílená kocovina mu přitom vůbec nebránila ve focení, bylo mu to fuk. Jenže já ho v takovém stavu na obálku časopisu fotit nechtěl.
