Jak se cítíte před objektivem fotoaparátu? Je to pro vás jiné, než stát před kamerou nebo na jevišti?
Focení je pro mě vždycky trochu stres. Necítím se před foťákem sebevědomě a i podle toho poznám, jak empatický a kvalitní fotograf přede mnou stojí. Jsou lidé, jako je třeba právě Lenka Hatašová, kteří mě během prvních pár minut zvládnou uklidnit a já si ke svému překvapení začnu focení i užívat. Pořád nejbezpečněji se ale cítím na jevišti.
Zažil jste někdy situaci, kdy byste na jevišti nejradši nebyl a vzal z něj nohy na ramena?
Stalo se mi to. Naštěstí jen výjimečně. Někdy se přihodí, že se něco v představení nevyvrbí během příprav a zkoušení ideálně, a pak na jevišti vzniká moment, kdy mám pocit, že obelhávám diváka. Že prostě sám nevěřím situaci, která se na jevišti odehrává. A když dojde i na to, že cítím, že diváky ani neobelhávám úspěšně, to je chvíle, kdy bych nejraději z jeviště utekl.
Jste zastáncem různých překvapení na kolegy a improvizací během představení?
Miluju, když někdo umí s mírou improvizovat a dělat inscenaci živou. Málokdo ale na jevišti dokáže udržet tu míru, kdy je to improvizace nebo fórek v mezích dané hry, situace a zúčastněných postav. To se pak vymkne a vtípek herce i diváky vytrhne mimo představení. Možná je to vděčné na silvestrovskou reprízu nebo derniéru, ale ne na regulérní vystoupení. Baví mě, když to někdo umí udržet mistrně v mezích a hrát si jen na hřišti, které nám vytyčilo samotné představení.
Vaše velké komediální jiskření ve hře Lady Oskar s Janou Paulovou působí, že vás jednotlivé reakce napadají snad přímo na jevišti…
Tohle si moc užívám. Tam mi zrovna přijde, že to zmiňované hřiště našich dvou postav je tak členité a široké, že se v něm dá opravdu vyblbnout, a přitom nevypadnout ze situace ani role. Společné scény s Janou jsou pro herce, který si s tímhle vším rád hraje, opravdu za odměnu.
Nově je za vámi velký úspěch v podobě muzikálového hitu Biograf láska s písničkami Hany Zagorové, který jste režíroval. Chodíte se na představení dívat, i když v něm nehrajete?
Občas na Biograf zajdu. Snažím se posloužit hercům jako vnější oči, abychom pořád udržovali představení v maximální kondici. Víte, v jedné zahraniční produkci nám říkali, že inscenace je jen tak dobrá, jak dobrá je poslední repríza. Věřím, že to tak je, a tak se všichni snažíme, aby pokaždé diváci dostali maximum, co jim můžeme nabídnout. Ale popravdě se někdy v hledišti zapomenu a prachobyčejně se bavím a vezu se na vlně Hančiných písní, osudů našich postav a svezu se s atmosférou, která je v hledišti. Dělá nám všem velkou radost, jak skvělá, silná a přátelská je na každém představení odezva diváků. Lidé už teď chodí opakovaně, píšou nám, jak velký dopad na ně inscenace má, takže nemůžeme být v tomhle směru šťastnější.
Jan Kříž, Marie Křížová a jejich děti Filip Jan a Anna Marie
Zamrzí vás občas, že v Biografu nestojíte s ostatními herci na jevišti?
Jednou během zkoušení jsem musel rychle zaskočit za jednu z postav a tam jsem si uvědomil, jak mi během procesu zkoušek chybí být na jevišti a jak kolegům i trochu závidím. Ale od začátku jsem bral tuhle práci jako velkou zodpovědnost nejen vůči hercům, divákům a divadlu, ale i vůči Hance a jejím písním. Věřím, že bylo a je dobře, že v představení přímo nehraju a jsem jen na jedné pozici. Podle mého by nebylo dobré, abych tenhle tým trénoval a současně stál v útoku.
A kolikrát během sledování muzikálu a reakcí diváků na něj vás už napadlo: Kéž by to viděla Hanka?
Skoro pokaždé. Těšil jsem se, až Hanka přijde na zkoušku a uvidí, kolik energie a poctivé práce do představení a do jejích písní vkládáme. A kdyby viděla, jak si diváci Biograf láska užívají a s jakým pocitem z něj odcházejí, věřím, že by na nás na všechny byla pyšná. Věřím tomu.
Sám na divadelním jevišti interpretujete jiné slavné písně skupiny Elán v muzikálu Voda (a krev) nad vodou. Jaký je to pocit? Zvlášť tedy, pokud originální interpret sedí v hledišti?
Ona je už zvláštní ta situace, že je premiéra muzikálu a všichni v hledišti si s vámi, ať už v duchu nebo někdy i nahlas, zpívají, protože dané písničky dávno znají. To se vám u jiného typu muzikálové novinky nestane. A zpívat písničky Elánů před Jožo Rážem nebo například písně Mekyho Žbirky přímo před ním, to je obrovská výzva.
Muzikál Biograf láska je mimo jiné oslavou velkého ženského přátelství. Bylo vám jako muži někdy dovoleno nahlédnout dovnitř přátelství mezi ženami a pochopit ho? Je, myslíte, jiné než to mužské?
Myslím, že rozhodně je jiné. Pro mě samotného to byla zajímavá sonda do ženského světa a velmi mile mě potěšilo, když mi „moje herečky“ říkaly, že jsem ho pochopil správně, že jim rozumím. Byla to i v tomhle směru pro mě výzva, která mě moc bavila. Je důležité, abychom se vzájemně snažili pochopit svoje světy. Ať už jde o ženský a mužský nebo o jakýkoliv jiný. Zvlášť v dnešní době mi přijde, že nás sociální sítě zamykají jen v té jedné, vlastní bublině, a tím si přestáváme vzájemně rozumět.
Věříte na čisté, ničím nezatížené přátelství mezi mužem a ženou? Mnozí tvrdí, že neexistuje...
To je těžká otázka. Já v minulosti asi nikdy nezažil, že by nějaké moje větší přátelství se ženou v nějaký moment nepoznamenalo, že se ta dvě pohlaví prostě vzájemně přitahují. Ale věřím, že s věkem a rozumem to rozhodně možné je. Že lidi můžou dozrát i k takovému velkému přátelství, které tímhle neutrpí.
V muzikálu Biograf láska mají docela velký prostor dětské postavy. Proč se vlastně u divadla říká, že „děti a psi na jeviště nepatří“?
Říká se to a chápu proč. Ono mít dítě nebo psa na jevišti je něco, co strašlivě přitahuje pozornost a těžko se to „přehrává“. Pokud budete mít na pravé polovině jeviště dramatický dialog dvou postav a na levé bude jezevčík jíst párek, všichni budou fandit jezevčíkovi a nebudou moc řešit, co si ti dva herci vyříkávají. Děti na jevišti jsou silná zbraň, je to pro mě velmi silný prvek, se kterým se musí nakládat opatrně, aby se nevymkl, zafungoval na svém místě ve vyprávění příběhu a odehrál jen svou úlohu. Musí se s nimi pracovat opatrně. Děti do našeho vyprávění patří a věřím, že se nám povedlo to vybalancovat. Měli jsme i velké štěstí na opravdu šikovné představitele dětských rolí.
Umíte si představit, že jednou budou stát na jevišti vaše děti?
Rozhodně dovedu. Já se u divadla narodil, stál na jevišti od dětství a vím, že pro divadelní dítě je to něco naprosto přirozeného. Uvidíme, kam je osud zavane, ale nedivil bych se, kdyby na jeviště.
Máte za sebou vánočním turné se 4 Tenory. Vaše představení se odehrávají v gala, ale prozraďte, jak to mezi vámi chodí třeba v šatně před vystoupeními?
Už se opravdu dobře známe, máme za sebou přes 130 koncertů, dvě nahrávání desky, natáčení videoklipů a často jsme spolu i hráli v různých představeních. Věřím, že tohle všechno stojí za tím, že je mezi námi v zákulisí velká pohoda. Máme podobný smysl pro humor, víme, kdy si jít z cesty, kdy naopak si musíme vzájemně pomoct. Z toho mám velkou radost. Už si vzájemně hodně věříme. Takže na jevišti jsme gala, ale v zákulisí je velká legrace.
Budou vaše letošní Vánoce v něčem jiné oproti těm minulým?
Těším se na letošní Vánoce, protože naší mladší, Aničce, už jsou dva roky, takže obě naše děti už budou Štědrý večer hodně vnímat. S dětmi pro mě získávají Vánoce tak nějak větší smysl, význam. Čili my letos plánujeme Vánoce především pro ně. Chceme být hlavně pohromadě jako rodina. Pro mě k Vánocům patří klid, být spolu a být tak nějak víc zakotvený k tradicím a vlastní historii. Co tedy na Vánoce rád dokážu oželet, je nějaké cestování, párty a podobně. Těším se, že se zas na chvíli zastavíme a budeme všichni dohromady u takových těch klasických dětských Vánoc.
