Říkám si, jak jste mohla léta zvládat to ranní vstávání a vypravování dětí do škol a školek, když jste se vracela z divadla pozdě večer a usínala nejspíš až kolem půlnoci.
Ta zátěž se zvyšovala postupně, to nepřišlo všechno najednou. A ono je to jako v posilovně, tam taky nezvednete napoprvé sto dvacet kilo, ale začínáte s menší zátěží.
Ale i k jednomu dítěti je třeba vstát…
To se musí a je pravda, že já ty důsledky pocítila ve čtyřiceti, kdy jsem najednou nedokázala spát. Dokud přicházelo jedno dítě za druhým, držely mě asi nějakým způsobem hormony a když jsem dokojila nejmladšího Jiříka, a už bych se konečně mohla v klidu vyspat, tělo to odmítalo. Můj rekord v nespaní je osm dní. Usnula jsem maximálně na dvě až tři hodiny denně. To už mi bušilo srdce a bylo mi zle.
Co se s tím dá dělat?
Klasická medicína si s tím moc rady neví. Když si vezmete prášek na spaní, uspí vás maximálně na tři hodiny, pak se probudíte a pociťujete na sobě všechny ty vedlejší účinky z jeho příbalového letáku. Další řešení jsou antidepresiva, ale ta jsem zavrhla. Neodmítla bych je v okamžiku, kdyby můj stav souvisel s nějakou mezní životní situací, kdybych měla za sebou nějakou extrémní emocionální zátěž. Ale to nebyl můj případ. Věděla jsem, že nemám zlomenou duši, ani nejsem pod nějakým enormním tlakem.
Takže jsem hledala jiné způsoby, jak si pomoct, až jsem našla tradiční čínskou medicínu, která mi zpětně potvrdila moje vlastní domněnky. Doporučená léčba ale neměla tak rychlý nástup a účinky. Takže jsem si našla specialistu – nehledejte v tom nic ezoterického – který mi nechal udělat velmi detailní rozbor krve, ze kterého se zjistilo, že mám nízké hodnoty hemoglobinu. Nijak závratně, takže se to medicínsky ani neřeší, jenomže v tu chvíli nemáte krev dost okysličenou. Takže mě v noci nebudila hlava, ale srdce, protože mu chyběl kyslík. Říká se tomu nedostatečnost krve. Ta krev je prostě slabá.
Kudy ten hemoglobin z vašeho těla odešel, porody?
Ano, během těhotenství zásobujete živinami všechny orgány v těle dvakrát. Srdce, ledviny, mozek… Takže jsem to svoje tělo dovyživila speciálními přípravky, které dostávají lidi v pooperačních stavech a pak se naučila stravovat tak, abych mu dala všechno, co potřebuje. A od té doby spím dobře.
Pěkně jste mi nahrála na smeč tím upozorněním, abych v tom nehledala žádnou ezoteriku, když se obecně ví, že v Dejvickém divadle tím doslova žijete. Vždyť tam jsou všichni ezo.
Ne, všichni ne. (smích)
Dobře, tak mužská část souboru ne, ale zbytek...
Já někdy říkám, že mám mužskou duši v ženském těle. Takže já duší patřím do pánské šatny (smích). Ale jinak každá z nás, co jsme v Dejvickém divadle, máme nějakou svoji cestu a ty směry, kterými jdeme, navzájem sdílíme. Myslím, že je tam kombinace obou světů, jak toho duchovního tak racionálního a každý člověk v určité fázi života si sáhne do přihrádky, kterou právě potřebuje. Ono je to stejné jako s těmi antidepresivy. Netvrdím: Neberte je, jsou špatná! Naopak, pokud vám pomáhají, je to v pořádku.
Máte tři dcery a jednoho syna. Je rozdíl mezi výchovou dívky a chlapce?
No ježíšmarjá! Holčičky malují, sportují, učí se, dají si říct, což u kluka tak snadné není. S příchodem Jiříka do našeho života razím nové heslo: Kontrola je víc než důvěra. (smích)
Zvládáte jeho výchovu líp než manžel?
Já si myslím, že jsme vyčerpaní tak nějak podobně. Máme to ale tak, že když je potřeba děti potrestat, rozdělíme si to. Já „trestám“ dcery a on syna. K tomu mě inspirovala kniha jednoho amerického vývojového psychologa a byť takové rady většinou dělím dvěma, tahle myšlenka mě zaujala. Jen tak mimochodem, nejsem zastáncem liberální výchovy – myslím v té urputné podobě. Podle mě chování dítěte, pokud samozřejmě nemá diagnózu jako autismus a podobně, nemá obtěžovat okolí. Myslím v nějaké větší míře. Protože pak jsou z toho nešťastní jak rodiče, tak ty děti. Takže, až se dítě naučí své chování zvládat, pak teprve jdeme do světa.
A jak to máte s tím trestáním?
Teď je v přípravě novela zákona, kdy nebude povoleno dítě fyzicky trestat. Ale já když potřebuji dítě naučit, aby zběsile nepřebíhalo silnici a nenechá si to ani poněkolikáté vysvětlit, protože logicky zkouší, kam až může zajít, tak mi nezbývá než ho plácnout, aby si to konečně zapamatovalo. A dělám to v jeho zájmu, protože se svým chováním dostává do nebezpečné situace. To není o tom, že se válí v supermarketu na podlaze – tam to jenom musíte ustát, necháte ho být, poodejdete a podruhé to většinou neudělá. Ale tady už je lepší, když jednu dostane. Pak si spíš zapamatuje, že přes cestu se neběží.
A co se týká té zmiňované knihy, vyčetla jsem z ní, že je vhodnější, když muž trestá kluka a žena dívku. Protože, když pak ten kluk vyroste v muže a dostane od partnerky facku, nebo naopak žena od muže, může se stát, že to bude považovat normální. Protože si neseme do života vzory z dětství. Tak tohle ve mně nějak zarezonovalo, takže se tím doma řídíme. A když už k tomu trestu má dojít, tak to musí být způsobem: „Teď ti nařežu, protože…“ Nesmí v tom být ta zběsilá divoká emoce, to by bylo špatně. Ale tohle si uhlídat čtyřikrát po sobě, je fakt náročné.
Co děláte, když manžel není doma a Jiří potřebuje dostat za vyučenou? Protože psychologové říkají, že trest se nemá odkládat, měl by proběhnout okamžitě.
Řeknu, táta tě za to potrestá. A sama se snažím vychladnout. Děti v pubertě jsou schopné vytočit vás do běla... A to přitom učím komunikační strategie (smích). Když se to stane, říkám obvykle: „Začínáš mi zvedat adrenalin na velmi nebezpečnou hladinu. Jsi na dvojce.“ A reakce zní: „Z kolika?“ Já na to: „Z pěti, a právě ses přiblížil ke čtyřce!“
Aspoň jsou vtipní!
To jsou. A musím říct, že čím jsou starší, tím méně k těmto situacím dochází. Jinak, když vidím, že s těmi staršími je to už na pohodu, že jsme schopni si říct, když s něčím nesouhlasíme a fakt se z toho vypovídat, dává mi to velkou naději, že to s těmi dvěma mladšími ještě nějakou dobu vydržím. A pak si dáme s manželem pauzu. A holky mají nakázáno, že s vlastními dětmi musí počkat, protože nemůžeme z rodičů hned přelítnout do babi s dědou. (smích) Musíme mít nějaký time off. Takových pět let.
Hrajete na příčnou flétnu, vedete k tomu i svoje děti?
Ano, všechny tři holky hrají na příčnou flétnu a učí je moje paní profesorka Magdalena Bílková. Jedna z dcer zběhla ke klavíru, ale já s Andreou a Zuzkou hrajeme v triu a s paní profesorkou tvoříme kvarteto. Takže jsme si už vychovaly orchestr, a je to skvělé.
Nebylo by zajímavější, kdyby jedna hrála na hoboj, další na klarinet a váš domácí orchestr byl tím pádem pestřejší?
Ale tohle bylo výhodné v tom, že jak sama hraji na příčnou flétnu, dokázala jsem jim poradit. A teď už učí jedna druhou. Cvičí spolu, hrají dueta, opravují se navzájem... A Jirka se zamiloval do houslí. S mateřskou školkou byl v Rudolfinu a tam mají tak dobré průvodce houslařskými dílnami, že přišel domů s tím, že chce na hrát. Já říkala: „Ne, nikdy.“ Ale rok a půl nám nedal pokoj. Takže během covidu začal hrát na housle. Ale až teď po čtyřech letech se to dá poslouchat. Chodí k paní učitelce Simoně Hurníkové, a podle mě i kvůli tomu, že se mu líbí. Nedivím se, je nejen schopná, ale taky krásná.
Vy jste to dotáhla coby hráčka na příčnou flétnu až na koncertní pódia. Vím, že před koncertem cvičíte každý den, přesto: nestresuje vás, když pak máte vystupovat s profesionály?
Když to bylo poprvé, byla jsem zralá na odvoz do IKEMu, jak zrychlený jsem měla tep. To bylo před čtyřmi lety během projektu Na Vivaldiho, který jsme vymysleli s Jaroslavem Svěceným. Já ale nebývám hlavním interpretem koncertu, jsem jenom taková barvička, zpestření. Většinou koncert moderuji, píšu k němu scénář a jen tak pro radost si pak na pódiu zahraji nějakou malou výseč. Něco jiného je, když děláme komorní večery, například o historii houslí. Hraji dueta, ale uklidňuje mě, že je mám fakt dobře nacvičené. Pan Svěcený by ani nepustil nic, co nemá určitou úroveň. Pořád jsem ale jenom herečka, která hraje dobře na flétnu.
S Jaroslavem Svěceným jste vymysleli celý festival. Letos se bude konat na zámku Dobříš v polovině srpna od čtvrtka do neděle.
Ano začínáme ve čtvrtek patnáctého srpna galakoncertem ve Francouzské zahradě a moc se na to těším, protože s komorním orchestrem Collegium Jaroslava Svěceného bude hrát Anička Paulová, laureátka soutěže Pražské jaro ve hře na klarinet a čerstvá držitelka ceny Jiřího Bělohlávka. A taky jedenáctiletý Jarda Pokuta, který je v mých očích mistrem světa ve hře na akordeon. Jakmile tihle mlaďoši začnou hrát, máte pocit, že Bůh existuje.
Ale i další večery mají originální dramaturgii. V pátek v kostele Nejsvětější Trojice proběhne Chrámová letní muzikoterapie. Jde o večer s hudbou, zpěvem a průvodním slovem. A v sobotu a neděli jsou dva velké koncerty na nádvoří zámku. Ten první pod názvem Johanku, zahraj mi aneb Bach forever, což je hudebně zábavná podívaná. K ní mě tak trochu inspiroval Petr Zelenka, který napsal hru Elegance molekuly o vědci Antonínu Holém. Ten celý svůj život strávil v laboratoři a našel lék na HIV. Bach rovněž celý život pilně učil a pracoval, přezdívali mu nebeský šicí stroj. A já použila některé situace z jeho života a adaptovala je na rok 2024. V neděli pak zazpívá operní diva Eva Urbanová a jako předskokani vystoupí vicemistři české republiky ve street dance a hip hopu. A pro děti jsou na víkendová odpoledne připraveny pohádky.
Děláte si to hezké...
Přesně tak. Přemýšlela jsem, co já sama očekávám od hudebního festivalu, co by tam muselo být, aby se mi na něj chtělo jít čtyři dny za sebou. A to všechno jsme do něj vložili. Jeho součástí jsou i kulinářské zážitky. Bude se tam vařit speciální pivo a nově zrestaurovaná restaurace Chateau Dobříš nabídne mimo jiné dezerty ve tvaru houslí, domácí zmrzlinu, fotokoutek a vodu zdarma.
Tak mě napadá, co dělá váš manžel, když všichni doma krom něj cvičíte na hudební nástroje?
Manžel a kočka odcházejí. Když cvičí holky, Blaženka se opravdu zvedne a místnost opouští, protože slyší vysoké tóny. U Jiříka s houslemi je to tak, že pokud se pohybuje v dolní oktávě, zůstává. A ve chvíli, kdy hraje nejstarší dcera na klavír, tak si k ní jde Blaženka vyloženě sednout a naslouchá. A manžel je celou tu dobu u babičky a kouká na fotbal. (smích)