Kde vznikla idea na miniaturní kuchařku?
Tak to vím úplně přesně: tady (ukazuje si na hlavu – pozn.red.). A jak se tam dostala? Já nevím. Nejdřív se zaparkovala myšlenka a nechtěla pryč z parkoviště, tak už jsem ji tam nechal na dlouhý pobyt, na long term parking. Z těch myšlenek vždy potom vznikne nápad a pak už je to jenom kousíček k realizaci. Protože se na tomhle kolotoči jede jenom jedna jízda, tak od těch nápadů často neuplyne příliš mnoho času do realizace. Naštěstí se to povedlo, ale ne pouze díky mně. Podařilo se mi sehnat úplně fantastické lidi k tomu, aby to mohlo vzniknout. Tak a máme dva malé mazlíky, světovou raritu.
Nekoukal jste náhodou třeba v předvečer toho nápadu na Jáchyme, hoď ho do stroje? Tam byl miniaturista Uko Ješita.
Vážně ne (smích). Ale já sbírám kuchařky,historické kuchařky a mám jednu z největších sbírek miniaturních kuchařek na světě. Tenkrát jsem dával restaurovat jednu malinkou kuchařku, přišlo to, zabydlelo se to a dál už jsem vám to říkal.
Dá se vůbec ještě dneska uvařit podle původních receptur Magdaleny Dobromily Rettigové?
Prakticky ne, jestli se budeme bavit o jejich původních receptech, které napsala v roce 1826. Až o rok později napsala tu její Domácí kuchařku v němčině 1827 Die Hausköchin. Nicméně to už je takové off, ale je velmi trendy říkat: „Já vařím podle Rettičky“. Ono se tak prakticky dneska vařit nedá, takovou tu Rettigovou, kterou my známe, která už je jaksi čtivá, už se s ní dá něco dělat, za to může paní Dušánková. Nádherná dáma, která byla dcera původního nakladatele Antonína Pospíšila, který Lenny Rettigovou vydával.
Dušanková to potom převzala, Rettička už dávno nežila a už žila její gloriola. Ona ji vydávala, zlepšovala nebo počešťovala, aby se dala číst, ale Lenny Rettigová je součástí našeho gastronomického dědictví. To je rodinný poklad téhle země, byla vlastně největší psanec celého devatenáctého století spolu s Antonínem Pacovským, ale kolem ní vznikaly nové velké tváře, na které je třeba vzpomínat.
Vy staré kuchařky sbíráte?
Já mám přes tři a půl tisíc starých kuchařek. Čím jiným má ta evoluce nebo fluidní gastronomická tradice žít? Ničím jiným než kuchařkami, že ano. Na jídlo myslíme dvě stě krát denně, víc než na sex. To si neuvědomujeme, jídlo je každodenní měnič naší nálady. Snad tedy víc k lepšímu než k horšímu v té dnešní pošahané chemofobní době, která je pokrytecká. Jestliže nevařím pro někoho, kdo je nemocný nebo kdo má problém. Vždyť je to jenom jídlo. Neexistuje nezdravé jídlo, existují jenom nezdravá množství.
Co to udělalo tehdy s vaším sebevědomím, že jste trumfnul Jamieho Olivera, i když jenom o pět a půl týdne?
Na to už jsem zapomněl, ale určitě mě to tenkrát muselo hladit u srdíčka, muselo to být úžasné. Vždyť my chlapi milujeme takovou tu slávu, ale ona přijde a zase odejde a je potřeba zase vymyslet něco dalšího, nového. Ale tenkrát to bylo strašně milé.
Roman Vaněk sbírá historické jídelní lístky a staré kuchařské knihy.
Na křtu máte první dámu Evu Pavlovou. Jak vznikne takové přátelství?
Nevím, to vzniká mimovolně. Mám pocit, že to vzniká mimo nás, ono přátelství si nejde vynutit. My jsme spolu natáčeli video v rámci předvolební kampaně a s manželkou Janou jsme o Pavlových věděli hodně. Pak se najednou Eva objevila u nás doma s úžasnými lidmi, s Péťou Vykydalovou, s Pepíčkem Blahem... To člověk musí zažít. To je věc, o které nedokážu žertovat, úplně se mi z toho ježí chlupy. To bylo hezké, lidské, nádherně příjemné.
My si Evy Pavlové s Janou strašně moc vážíme, jejího muže taky, to je neskutečně statečný člověk. Tak jsem se s ní dohodl po natáčení u nás, že když to vyhrají a na chviličku se přestěhují na Hrad, že počkáme, až odprezidentují a za těch moc a moc let si spolu dáme kafe. Eva říkala: „Dáme si kafe, když to vyhrajeme, i když to nevyhrajeme.“ Od té doby o sobě víme. Najednou Eva nechala vědět, že se tady zastaví. A to je celé. Nic jiného na tom není potřeba hledat. Bože dobrý, zaplať pánbůh za takovéhle lidi, jako jsou Pavlovi.
Závěrem si neodpustím tu otázku, na kterou se vás už určitě všichni ptali několikrát. Co vám nesmí na talíř? Jitrnice, prejt, dršťky, nebo...?
Co mi nesmí na talíř? (smích) No, tak počkejte. Jitrnice, ty musí jít na talíř. Prejt musí na talíř. Dršťky nemusím. Mně v první třídě paní učitelka zničila rajskou. Rajskou vařím, ale moc ji nemusím.
Skvosty, které patří v knihovnách mezi vzácné tisky Jana Vaňková, Petr Forman a Roman Vaněk na křtu prvních českých miniatur kuchařek (Praha, 11. března 2024) Oba tituly miniatur Poklady klasické české kuchyně a Sladké poklady české a moravské kuchyně mají i svůj „rodný list“ v podobě ISBN, díky němuž získaly oficiální status knih, které budou moci být uchovány pro budoucí generace v knihovnách. Budou umístěny v Národní knihovně ČR, ale také v oddělení vzácných tisků Městské knihovny v Praze, kde bude miniatura sousedit s legendární Pražskou biblí, nejstarší vytištěnou biblí u nás.
Rozměry miniaturních kuchařek Romana Vaňka:
|
