Jaký to je pocit, když vyhrajete casting na vraha? Neříkáte si, co to ze mě jde za energii, že mě takové role potkávají? Protože tato není první. Hrál jste už šéfa orlického gangu.
Zamračit se umím, ale nemyslím si, že bych působil nějak děsuplně. Zase tolik padouchů jsem nehrál. Naopak zrovna v první polovině roku jsem točil klasickou romanťárnu. Ale jsem za tu roli rozhodně rád, protože je to výzva a jde o zajímavé i když velmi křehké téma vzhledem k tomu, že moje postava odkazuje k reálnému člověku. Ale ani on není prvoplánový padouch. Vlastně mi vadí, jak všichni říkají, že hraji vraha. Dokud se to nestalo, tak přece vrahem nebyl. Je jednoduché někoho odsoudit jedinou nálepkou, i já to samozřejmě dělám, ale obecně si myslím, že neexistuje bytost, která by byla zlá ze své podstaty. Tohle je nešťastný nemocný člověk s pochroumanou duší, který si nese z dětství spoustu dobrých i špatných rodinných vzorců.
Jakou nemocí trpí?
Podle odborných posudků, které na něj byly vypracovány, má mimo jiné narcistní poruchu. Jako dítě pravděpodobně zažíval v rodině násilí. Tím si můžeme vysvětlovat jeho chování, ale to co udělal, ten čin samotný je samozřejmě neomluvitelný. (Manželce zasadil šest ran nožem do hrudníku a do břicha, za což si odpykává patnáctiletý trest odnětí svobody - pozn. red.)
Jednalo se tam o domácí násilí… Pochopila jsem správně, že především tomu se bude minisérie Monyová věnovat?
Ano. Možná by to nemuselo tak tragicky dopadnout, kdyby ti dva svoji situaci včas řešili nebo se rozešli. V tomto případě je agresor známý, ale psychologové obecně říkají, že v takových případech jsou na vině oba. Přitom vina oběti může spočívat jenom v tom, že v toxickém vztahu setrvává. Ale třeba taky kopíruje nějaké pochroumané vzorce z dětství. Každopádně si dokážu představit, že vystoupit z podobného vztahu může být komplikované a bez pomoci zvenčí v jisté fází už skoro nemožné.
Takže se bráníte někoho soudit?
To bylo první, co jsem řekl, když jsem tu roli vzal. Že nechci toho pána lynčovat, soudit ale ani ho obhajovat. My vyprávíme příběh Monyové, soběstačné ženy, která se dostala do soukolí domácího násilí a manipulace. A moje postava se ani nejmenuje Boris Ingr ale Adam Lang podle románové figury, o které Monyová psala. Ta série je o tom, jak to celé prožívala, jak tu situaci a manželství vnímala ona.
Nezměnili vám trochu vizáž?
Mám trošku delší vlasy vzadu na krku. Už jsem si je nechal narůst kvůli Devadesátkám. Tehdy jsem měl ten mullet ještě větší. Teď jsou šílené devadesátkové střihy zase v módě, tak to naštěstí tolik nebije do očí. Ale už se těším a hlavně moje partnerka, až to shodím. (smích)
Tereza Ramba a Igor Orozovič v seriálu Monyová (2026)
Zažil jste vy sám toxický vztah a pokusil z něj odejít?
Tyhle vztahy jsou nebezpečné v tom, že se dlouho jeví jako normální. Partner nebo partnerka vám píše esemesky, kontroluje, kde jste, občas vám něco vyčte… Nebo se často a vášnivě hádáte a posléze „usmiřujete“. Tohle děláme v nějaké míře skoro všichni a není to nic alarmujícího. Ale u toxického vztahu to postupně graduje, a i když vás všichni kolem upozorňují, že je to už přes čáru, vy to nevidíte. Zažil jsem vztahy, kde byla vášeň a láska, ale věděl jsem, že by to do budoucna nefungovalo. Přitom chyba mohla být i ve mně. Odejít člověk nechce, protože je tam zaháčkovaný chemií a dalšími věcmi, ale ví, že zůstat by bylo destruktivní. Myslím, že tohle zná každý.
To jsou ty ženy, které je dobré ponechat si jako milenky, ovšem nebrat si je za manželku.
Tohle přesně mi všichni říkali, když jsem takovéhle vztahy měl.
Vaší partnerkou byla v minulosti i Tereza Ramba, tím pádem jste si blízcí. Je to výhoda, že manželský pár v minisérii Monyová tvoříte právě s ní?
Rozhodně. Díky tomu, že se dobře známe, můžeme jít do velmi složitých situací naplno a brát to i s nadhledem, což je v některých momentech velmi důležité. Hlavně pro ni je takovéhle natáčení těžké, protože žena je vnímavější k okolnostem, kdy je na ni muž nepříjemný a útočný. Kdybychom si jako lidé a herci nesedli, bylo by to pro nás pro oba daleko horší.
Z toho mi vychází, že pokud chodíte s herečkou, musíte se umět dobře rozejít, abyste pak spolu mohli v budoucnu hrát. Jinak by se vám ten výběr hereckých partnerek dost zúžil.
To je pravda, i když takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. (smích)
Igor Orozovič a Kryštof Hádek v seriálu Monyová (2026)
Mluvil jste i s psychologem, abyste své postavě porozuměl?
Kreativní producentka Klára Follová a režisérka Zuzana Kirchnerová nám takové setkání domluvily, ale i já sám jsem to chtěl, abych věděl, jak se takový člověk může v dané situaci chovat. Potřeboval jsem do toho problému proniknout. Takže jsme měli dvě sezení s odborníky na téma domácího násilí a narcistní poruchy.
To jste se určitě dozvěděl něco i o sobě…
Hercům, a stává se to i mně, se lidé často smějí, že jsou narcisové. Jenomže v našem případě je celá naše osobnost včetně těla pracovním nástrojem, neustále jsme objektem pozorování, tak je logické, že jsme do sebe trochu zahleděni. Ale narcismus, jak mi bylo vysvětleno, je normální charakterová vlastnost, kterou mají do jisté míry všichni. Instagram je toho důkazem. Někdy si říkám, že umělci jsou na tom ještě dobře (smích).Ve chvíli, kdy je to porucha a diagnóza, jde o úplně jiný level.
Znáte ze svého okolí nějakou oběť domácího násilí?
Pár takových žen jsem poznal. Ale nemůžete jim pomoct, dokud si nepomůžou sami. U Monyové okolí taky tušilo, že se tam něco děje, ale když se s tím nesvěříte a policie nic nevidí, tak s tím nejde nic dělat. Navíc lidé, kteří se násilí dopouštějí, bývají velmi šikovní manipulátoři. Chovají se ve společnosti tak, že by nikdo nevěřil, že jsou schopni někoho uhodit. Zatímco jejich oběti jsou vystresované, zmanipulované, záměrně odstříhávané od svých známých a rodin, aby byly na manipulátorovi závislé. Někdy můžou působit až divně a lidé zvenku si pak řeknou: „Vždyť si za to může sama, byla úplně hysterická, pořád na něj jenom křičela.“ Ale taková hodnocení jsou nebezpečná.
Ženy by si neměly nechat všechno líbit, říká Ramba. Hraje zavražděnou Monyovou |
Dopoledne točíte Monyovou a odpoledne chodíte do Divadla Ungelt, kde řešíte další složitý příběh v inscenaci Brácha, do níž vstupuje po odchodu Veroniky Khek Kubařové na mateřskou dovolenou Klára Suchá. Nic veselejšího na repertoáru nemáte?
Brácha je nejlepší hra, v jaké za poslední dobu hraji. Je to docela drámo, ale zároveň je v ní hodně humoru. Je to skvělá sonda do života jedné rodiny. Každý si tam něco najde. Všichni jsme už něco z toho zažili nebo to odněkud známe. Je to fakt herecké labůžo, dlouho jsem nic takového nezažil a máme to tak všichni, co v tom hrajeme. Taková inscenace vznikne párkrát za život.
Tam se taky řeší otázka viny, k čemu jste dospěli?
Je to rodinná sága dvou bratrů a jedné nerozhodné ženy, která se odehrává v průběhu třiceti let. Ti dva bráchové se mají strašně rádi a oba mají taky moc rádi stejnou ženu. Ale není to žádný Pearl Harbor (americký válečný film s milostným trojúhelníkem - pozn. red.), jde to hodně do hloubky a každou chvíli fandíte někomu jinému. Autor se v tom hrozně nimral, vložil do toho i své vlastní zkušenosti. Máme už za sebou přes šedesát repríz a při každé vždycky znovu najdeme v textu něco nového. A pořád se během představení v zákulisí z legrace hádáme, kdo udělal chybu a kdo je vlastně oběť. Ale vtip je v tom, že viníkem není nikdo. Je to společný rodinný průšvih. Moje postava na konci říká: „Byli jsme tři úplně obyčejní lidé, kteří se snažili vyrovnat jeden s druhým, sami se sebou a se životem vůbec.“ Každý z nás se snažil žít nejlíp, jak to šlo, ale prostě se to nějak zamotalo. Vždycky mě u toho mrazí. Je to geniální hra, která přináší katarzi hercům i divákům. To se stává málokdy.
Igor Orozovič, Veronika Khek Kubařová a Marek Němec v představení Brácha
Na konzervatoři jste začal zpívat šansony, to jste se musel hodně od svých spolužáků lišit. Předpokládám, že oni poslouchali úplně jinou hudbu.
Myslím si, že většina herců má šanson naopak ráda, protože je založený na textu a hereckém prožitku. Ale v souvislosti se svými songy se snažím označení šanson vyhýbat, i když ten základ tam je. Chci dělat moderní písničky, které budou poslouchat i mladí lidé. A v době studií na konzervatoři jsem nebyl úplně zdatný zpěvák, takže jsem musel hledat svoji vlastní cestu. Velké muzikálové árie jsem třeba zpívat nemohl.
Tak proč jste se hlásil na muzikál?
Abych si vyzkoušel všechny tři disciplíny - zpěv, tanec i činohru a zjistil, co mi jde. U zpěvu jsem měl zvládnutý spíš výraz než techniku. Ale to je možná lepší varianta, než kdyby tomu bylo naopak. Technicky skvěle odzpívaná píseň bez výrazu je k ničemu. To radši ať zní falešně ale s pořádným prožitkem. Takhle jsem k tomu vždycky přistupoval a tak mi to funguje dodneška. Paradoxně mám nakonec dvě nominace na Thálii za muzikál, i když jsem činoherec.
Igor Orozovič - Symfonický let holubího muže
Poslední léta veřejně koncertujete a nakonec hrajete i v tom muzikálu. Co vás tedy posunulo, že jste si troufl na takové projekty?
Je to hodně věcí dohromady. Člověk si hlavně musí jít za svým, ať už mu lidi kolem říkají cokoliv. Mě zpívání prostě bavilo, pořád jsem se k němu vracel. Za svůj život jsem poznal hodně kolegů, kteří neuměli ani intonovat, ale když se uvolnili, najednou to tam bylo. Pak je ovšem blbý, když se člověk potká se špatnými pedagogy, kteří můžou vaše plány zhatit. To jsem taky zažil, hodněkrát i na konzervatoři nebo na DAMU. Všichni mají představu o tom, co je to ten dobrý zpěv, co je k němu potřeba, vnucují to studentům a to je pak zablokuje. Stejně jako v herectví. Jak říká klasik: Neexistuje horší nebo špatný herec, ale víc a míň zablokovaný. Takže jít si za svým, věřit si a být svůj. Pro mě bylo velkým zlomem setkání s Hankou Peckovou, ke které chodím na zpěv. Ta vám vysvětlí, že lidské tělo funguje jako hudební nástroj a hlavně člověka uvolní. Díky ní jsem se technicky posunul a pak přišel muzikál Lazarus v Divadle Komedie, což pro mě byla obrovská pěvecká výzva na hraně toho, jestli to vůbec dokážu zazpívat.
Kdo další vám pomohl?
Z pedagogů pro mě byla zásadní Eva Spoustová. Učí na DAMU jevištní mluvu. Je to spřízněná duše, dodneška za ní chodím a nejen já se svými rolemi. Mimochodem i Monyovou jsem s ní konzultoval. Je velmi dobrá ve čtení podtextů postavy, dokáže vám říct, jak má psychofyzicky fungovat. Chodím za ní s velkými rolemi skoro pokaždé. Jenom si je projdeme, řekneme nápady... Mít vedle sebe takové lidi je důležité.
Igor Orozovič v muzikálu Lazarus
Copak by to s vámi nemohl probrat režisér?
Mohl, ale málokterý dneska takhle s hercem pracuje. Bráchu dělal Pavel Ondruch, který také zná Evu Spoustovou a ctí podobnou metodiku. Jinak ale psychologické divadlo už tolik nefrčí. Jenomže já si potřebuji postavu vždycky kompletně zpracovat a nestydím se zajít si pro radu. Takže za „Spoustovkou“ chodím často.
Nedávno zemřel Alois Švehlík, váš kolega z Národního divadla, byl pro vás inspirativní?
Toho jsem měl hrozně rád, protože to byl rovný férový chlap, který si na nic nehrál. Nevyvyšoval se, nerozdával rozumy ale občas něco utrousil a člověka to uklidnilo. Před pár lety jsme spolu popíjeli na baru, tou dobou jsme zkoušeli Plukovníka Švece, ve kterém hrál postavu generála. A tehdy mi řekl: „Já pořád řeším, co s těma rukama, aby nebyly v takové křeči, abych byl uvolněnější.“ A když to řekne Lojza Švehlík, kterému je osmdesát, tak vás to uklidní, protože si uvědomíte, že to bude celý život pořád stejné, všechny ty pochybnosti a hledání. To je mnohem víc, než když vám někdo řekne, uvolni se. V tu chvíli akorát ztuhnete.
Postavil jste kapelu, vydal desku Když chlap svléká tmu s vlastními písněmi, a další hudební nahrávka - Symfonický let holubího muže, na níž vás doprovází Moravská filharmonie Olomouc právě vychází. Píšou se vám texty písniček lehce?
Většinou je musím vysedět. Mám nějaký nápad, ale dlouho mi leží v šuplíku než se k němu dostanu. Nebo mě napadne rým, nějaký obrat, který mě k písničce navede a pak ho musím doobalit zbytkem textu. Většinou popíšu spoustu stránek, než vznikne písnička. Ale uklidnilo mě, když i Zdeněk Svěrák a Marek Eben prohlásili, že psát texty je dřina. Naštěstí nejsem nucený chrlit sto písniček za rok. Obzvlášť v dnešní době, kdy je tady hudební nadprodukce, mi přijde zbytečné zahlcovat prostor nekvalitou. Takže můžu čekat, až přijde ten správný nápad. Všechno má svůj čas a na něco ze svojí tvorby už hrdý jsem. Stejně není možné, aby každá píseň byla ta nejlepší. Většina kapel má jeden nebo dva hity a zbytek se jim snaží přiblížit.
Igor Orozovič se pochlubil fotkou miminka. Partnerku stále tají |
Vzhledem k tomu, že jste čerstvým otcem, nemáte v hlavě i nějaký nápad na ukolébavku?
Samozřejmě! Pro dceru mám rozepsanou velkou píseň. Melodie už je hotová a baví mě moc, ale text ještě ne, jenom pár nápadů. Chci tomu dát péči, protože o přírodě a o dětech už toho bylo napsáno tolik… Je těžký nezapadnout do klišé. Využívám času, když dceru uspávám a nutím se pořád něco vymýšlet. „Rýmuji“ všechno co mě napadne. Ale jsou to úplné kraviny, fakt strašný.
Například?
Holka s mašlema řve za šprušlema. (smích)
To je vtipné!
A pak mám jednu, kterou si zpívám pořád dokola:
Houpy, houpy hou,
spi děvčátko s pihou.
Zpívá ti táta, spi holko pihatá.
Zpívá ti máma, spi holko s pihama,
Zpívaj ti oba, piha je krásná ozdoba….
A má dcera pihu?
Nemá, to je jediný problém. (smích)
