Všichni teď máme za sebou a bohužel zřejmě i před sebou poměrně těžké období. Co je teď pro vás nejpodstatnější?
Člověku, jak už žije déle a nabírá zkušenosti, setkává se s lidmi a má nějaký ten profesní i rodinný život za sebou, se hodnoty v životě velmi mění. To, co bylo důležité ve dvaceti, ve třiceti a ještě třeba i v padesáti, všechny ty šprušle na tom žebříčku hodnot se výrazně proměnily. A to především ztrátou lidí, již byli v mém životě nejdůležitější a o nichž jsem si myslela, že tady budou napořád. S těmi, kteří mě nejvíc ovlivnili, kteří mi určili život, kteří formovali moje myšlení, tak s těmi si povídám pořád. Někdy v duchu, někdy i nahlas, přestože už ne tváří v tvář, stále si je přitahuju k sobě a radím se s nimi, když jsem v životě na rozcestí.
Vlastně je to tak trochu jejich nesmrtelnost. Třeba si mě taky bude někdo takhle pamatovat a přitahovat si mě. Dokud na někoho myslíme, je tady s námi a pořád nás svým způsobem ovlivňuje. A i když je mi při tomto způsobu komunikace smutno, mám ho moc ráda a cítím se díky němu pevná, jistá a svým způsobem klidná. Člověk vlastně nikdy neví, jestli tam nahoře opravdu něco není a jestli mě mí drazí neslyší.
Kdo nemá smysl pro humor, je mi tak trochu podezřelý a prchám od něj.
