Proč padlo rozhodnutí jet právě do Papuy-Nové Guineje?
„Protože když jsme ten bláznivý nápad někde řekli, tak nám to všichni rozmlouvali. Dlouho jsme hledali, kam vycestovat. Jeden čas jsme přemýšleli, že se chceme přiblížit přes Sibiř co nejblíže k Aljašce. Pak jsme se zase dlouho ‚topili‘ v Číně, tam by nešlo vůbec svobodně cestovat a natáčet. A na naší cestě po Střední Americe byl náš průvodce a rádce pan Stingl, který vždycky odbíhal k Papui-Nové Guineji. A když jsme se ho pak zeptali, kam on by se podíval, kdyby ještě mohl, protože už byl nemocný, tak se mu úplně rozzářila očka a řekl: Papua-Nová Guinea, pánové!“
On se tam s vámi vlastně podíval...
„Ano, vzali jsme ho s sebou (vytahuje loutku Miloslava Stingla – pozn. red.), protože pan Stingl nás před naším odletem opustil (zemřel 11. května 2020 po dlouhé nemoci – pozn. red.). Tak jsme mu ten sen splnili formou loutkového divadélka, které jsme hráli domorodcům. Krásně to všechno zapadlo. Dovezli jsme Stingla na Papuu a našli úžasný komunikační prvek, protože ta země je divoká a v mnohém ještě nepolíbená civilizací. Loutkové divadlo jsme brali jako způsob, jak se místním lidem přiblížit.“
Byly chvíle, kdy jste zalitoval, že jste se tam vydal, a chtěl se vrátit domů?
„Nikdy. Samozřejmě jsem to ale vyslovil. Když jsme se trápili v džungli a šli jsme do jedné vesnice, kam jsme měli jít dva dny, ale nedalo se to ujít, tak jsme nakonec šli dny tři. Jeden den jsme šli dvacet tři hodin a už jsme fakt nemohli. Tam jsem řekl, že tohle už není ani hezký, že za to nám nestojí. Shodli jsme se, že jsme větší fyzický dno nezažili. Člověk ale zjistí, že když už si myslí, že nemůže, že furt ještě může.“
Prý vás také přepadli...
„Je tam několik červených zón, kde se přepadá normálně i za bílého dne. Některá místa jsou víc frekventovaná a my o nich věděli. V těch místech jsme neměli zastavovat a jen je rychle projet. Protože byli ale všichni milí, začali jsme to brát trochu na lehkou váhu, až se nám poštěstilo, že nás přepadli. Měli jsme připravený peníze na vrchu, o který můžeme přijít. Také věci, které můžeme postrádat. Věděli jsme, že člověk nemá klást odpor, a zároveň, že oni musí být hodně rychlí. Měli jsme ale to štěstí, že tam zrovna projíždělo auto a oni zazmatkovali! Rychle jsme sedli na motorky a ujeli. Věřím, že nás pan Stingl na cestě ochraňoval a tohle nám dopřál. Bohužel to nemáme dobře natočený, protože jsme se zrovna převlíkali z nepromoků. Byla to ale zvláštní zkušenost.“
Pavel Liška - premiéra filmu Vandráci na ostrově lidojedů Matyáš Janíček, Lukáš Červený, Totalfilm.cz
Ostrov je opředený i příběhy o černé magii. Zažil jste nějaký spirituální zážitek nebo něco mezi nebem a zemí?
„Zažil, a velmi silně. Kluci se některým věcem vysmívali, ale když viděli sami, že to nemůže být náhoda, tak změnili trošku jazyk. Máme spoustu věcí natočených a ve filmu jsme jim dali velký prostor. Divák si může sám udělat názor, jestli to byla náhoda, nebo to byly věci mezi nebem a zemí.“
Plánujete už nějakou další cestu?
„Jsme pořád plný Papuy, protože pro nás je to, jako bychom se vrátili včera. Je to sice už víc než rok, ale my jsme byli hodně ponořený ve filmu a už to pro nás byla další velká dobrodružná výprava. Plánujeme ale, že uděláme nějaký besedy právě z této cesty.“
