Jste jednou z předních tváří televizního vysílání, v televizi Nova jste od roku 1994 a hlavní zpravodajství moderujete od roku 1999. Co se vám vybaví, když se ohlédnete zpátky?
Podstatná část mého života... Ty roky jsou pracovně spojené s neustálými změnami. Postupy jsou úplně jiné než bývaly, vše se vyvíjí velmi dynamicky. Mezi lety 1994 a 1999 to nebyl takový rozdíl, ale mezi rokem 1999 a současností jsou světelné roky. Nastoupily moderní technologie, vše se odvíjí téměř online, doba mezi událostí a jejím zprostředkováním trvá v řádu několika vteřin. Například když zemřela britská královna, dozvěděli jsme se to oficiálně v půl osmé večer, kdy to oznámil Buckinghamský palác. A my jsme během několika vteřin tuto zprávu nejen sdělili, ale také doslova „překopali“ hotové vysílání.
Z toho, co jsme měli připraveno, se vysílalo jen pár reportáží. Bylo to prvně v mé kariéře, kdy se vysílalo, a přitom se neznal průběžný plán. Ale nikdo zvenčí to nepoznal. Známí mi říkali, že jsme na to museli být zvláštně připraveni. Pravdou je, že jsme sice něco tušili, ale jistotu jsme neměli. V tomto případě šlo vlastně o vysílání online. Možná to čtenáři nepřijde tak zásadní, ale je to průlomové. V roce 1999 měly Televizní noviny patnáct, dvacet minut a neumím si představit, že bychom tehdy zareagovali podobně pohotově. Nyní na zprávách pracujeme i ve chvíli, kdy už jsme ve vysílání.
Novým reportérům radím, aby popisovanou problematiku sami pochopili a neučili se nic slovo od slova. Takové otrocké přeříkávání nejen že nepůsobí dobře, ale ani nesdělí hodnotně a srozumitelně požadovaný obsah.
