„Moc bych si přála, aby všichni ti, které postihne něco takového, jako je metastatické onemocnění, si rychleji přišli na to, že i když nám někdy už připadá, že je všechno sebevíc strašné a už to tady za to nestojí, každý jeden den může přijít něco, co nám může dát sílu do dalšího boje. Může to být i úplná maličkost, ale nesmíme před tím zavírat oči,“ říká Anna Julie Slováčková v podcastu Bellis Pink Talks.
Ten je určen všem, kterých se dotýká téma rakoviny prsu. „Pacientkám, pacientům, jejich rodinám a blízkým, zdravotníkům i studentům,“ uvedla Niki Pazderová, manažerka projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu, která se známou zpěvačkou, dcerou Dagmar Patrasové a Felixe Slováčka, vedla hodinový rozhovor.
V tom Anna Julie Slováčková nejprve popisuje, jaký byl její život před tím, že jí lékaři oznámili, že má rakovinu. „Od patnácti let jsem se léčila s různými psychickými věcmi, chodila jsem na terapie a už v mládí jsem začala koketovat s antidepresivy. Měla jsem období, kdy jsem třeba několik měsíců nejedla, pak jsem se zas naopak strašně přejídala,“ vzpomíná.
„U nás doma to také nebylo růžové a svaté, takže jsem se začala utápět v práci, stal se ze mě workoholik. Chodila jsem zpívat i s horečkami a zápalem plic, drželo mě to nad vodou. Začala jsem si tvořit sekundární rodinu, kterou mám doteď, jsou skvělí. A jaká jsem byla? Myslela jsem vždycky víc na druhé než na sebe. Byla jsem uzlíček nervů. Velmi přecitlivělá, což ale nevnímám negativně, ale byla jsem typ člověka, který se rozklepal, když na něho někdo zatroubil na červené,“ vysvětluje zpěvačka.
Ve dvaceti si poprvé nahmatala bulku v prsu. „V levém a bylo jich tam víc. Ale byly to nezhoubné nálezy. Udělali mi biopsii a nic se tam nekonalo. Od té doby jsem už ale byla nějakým způsobem sledovaná. Dívky by se podle mého názoru měly mnohem více sledovat už od puberty, kdy v těle probíhá ohromné množství hormonálních změn. Rozhodně neplatí takové to ‚vy jste na to moc mladá‚. Podle mě se ta prevence velmi podceňuje. Je nás opravdu velmi mnoho mladých dívek a žen, které tu rakovinu bohužel máme,“ říká.
Tři roky po první nepříjemné zkušenosti, když bylo Anně třiadvacet let, si nahmatala velkou bulku, tentokrát v pravém prsu. „V dubnu jsem přestala brát antikoncepci a v červnu jsem měla v prsu bulku velkou jak golfový míček. Vůbec jsem si toho nejdříve asi nevšimla, protože jsem tehdy samozřejmě ještě neprováděla každý měsíc samovyšetření. Když vám o samovyšetření nikdo neřekne, nebo se to nějak náhodou nedozvíte, tak to asi neděláte, když vás nic nebolí, protože společnost o tom prostě nemluví. Přitom to může zachránit život, když přijdete k doktorovi včas a nenecháte se odbýt,“ apeluje Slováčková.
Podstoupila tehdy pouze sono vyšetření, biopsii ne. „Řekli, že vzniklá bulka bude určitě následkem vysazení antikoncepce. O tři měsíce později ale boule stále nezmizela. Udělali mi tedy biopsii a pak mi oznámili, že je to zhoubné a hned následující den mám nastoupit na onkologii. Byl to velký střet s realitou. Myslela jsem si tehdy totiž, že rakovinu prsu mají jen mnohem starší ženy, než jsem byla já. Babičky, nebo ženy nejdříve kolem padesáti let věku,“ popisuje.
Tam začal Annin boj s nemocí, který poprvé zvládla dobře. Léčba trvala rok. Po „vyléčení“ však začala po nocích kašlat. Snažila se přijít na příčinu, ale lékaři si ji podle jejích slov takzvaně přehazovali jako horký brambor. „Jednou se mi zdál sen, že táta umřel na rakovinu plic. Hned jsem mu volala, aby se nechal vyšetřit. Po měsíci mi volal, že našel skvělou lékařku a že je úplně zdravý. Tak jsem si řekla o číslo a k té doktorce jsem se hned objednala. Z CT vyšetření vyšlo najevo, že mám mety na plicích,“ vzpomíná na den, kdy jí lékaři oznámili, že má rakovinu plic.
Mně na to umřel ten a ten. Slováčková radí, co neříkat nemocným s rakovinou |
V lékařských zprávách měla napsáno paliativní chemoterapie, ale nevěděla, co to znamená. Význam jí pak po nějaké době vysvětlila přímo lékařka z Kliniky paliativní medicíny. Paliativní chemoterapie směřuje k zastavení či zpomalení růstu zhoubného nádoru, zmenší pacientovy potíže, zkvalitní či prodlouží život nemocného, ale nevede k vyléčení. Paliativní léčba je zahájena v případech, když nelze využít žádnou formu léčby radikální. Paliativní chemoterapie je prováděna dlouhodobě a díky ní se pacientův zdravotní stav drží na stejné úrovni i několik let.
„Řekla jsem lékařce svůj plán, že bych se přestala léčit a naplno si užila třeba deset nebo dvacet let života. Po několika sezeních mi ale otevřeně řekla, že kdybych se neléčila, byla by to otázka pár měsíců,“ říká Slováčková o momentu, kdy jí došlo, v jak moc vážném stavu je.
„Hrozně mi vlastně pomohlo, to vědět. Když tady prožiji za rok a půl více než dosavadních devětadvacet let, budu strašně vděčná. Život je krutej, ale taky krásnej, je důležitý se nikdy nevzdávat. Tahle zkušenost mě naučila žít přítomným okamžikem a opravdu mít radost z toho, co je tady a teď. Věřím, že všechno je vždycky tak, jak má být. Každý má v životě tu svou cestu, kterou si musí projít,“ dodává Anna Julie Slováčková.
