Někdejší frontman kapely Led Zeppelin Robert Plant se na stará kolena usazuje. Už druhé album v řadě  - Carry Fire - natočil se stejnou kapelou (The Sensational Space Shifters), což je v jeho chameleonské sólové kariéře nevídaná věc. Muzikanti si navzájem výborně rozumějí a po předchozím Lullaby… and the Ceaseless Roar (2014) vznikla další skvělá deska.

Obě nahrávky působí jako dvě strany jedné mince. Plant dále vystupuje jako spojující prvek mezi západní a východní hudbou, mezi vlivy starými a novými.

V této muzice posluchač bezpečně pozná hudebníkovy hardrockové kořeny, zároveň jde ale o skladby člověka klidného a rozjímavého, který se už nikam nežene.

Související

Roger Waters, vůdčí člen kapely Pink Floyd, přidal pro velký zájem další koncert v Praze

Přesto je letošní novinka jaksi více "přítomná". Zatímco Lullaby… byla mohutným hudebním proudem, zvedajícím se od šepotu až po mohutný řev, dotýkala se mystiky a působila zahloubaně, Carry Fire je složený spíše z písniček v tom nejlepším slova smyslu. Jasné svižné nástupy, básnická vyznání lásky i drsnější riffy - všechno, co si lze od rocku přát.

Na Plantových pozdních deskách je vidět, že všelikde byl, všelicos viděl a promyslel a má velmi jasno v tom, co je v životě důležité. A o tom vypráví. Když se tedy vyjadřuje k aktuálním tématům, není proč mu to nevěřit.

A tak jako většina západních muzikantů, ani Plant se letos neubránil vlastní písni věnované současné politické situaci.

Carving Up the World Again… a Wall Not a Fence se sice vyjadřuje obecně k malichernosti všemožných diktátorů a nacionalistických politiků, nicméně ona zeď již v samotném názvu písně dává jasně najevo, na koho se tu prstem ukazuje.

Jde ale o jediný tematický úkrok stranou. Pro Roberta Planta žádné zdi ani ploty neexistují, zpívá o tom, co je všem společné, o touze a jejím naplnění. Zvlášť v druhé půlce alba, kterou Carving Up the World otevírá, servíruje jednu baladu nádhernější než druhou.

Zcela přirozeně přitom do písní vplétá indické vlivy (ústřední Carry Fire) nebo přetváří dávné rockabilly hity - jediný cover na albu, Bluebirds Over the Mountain, natočil už v roce 1958 Ersel Hickey a přezpívali ho dokonce i The Beach Boys. Netřeba dodávat, že Plantova verze v duetu se zpěvačkou Chrissie Hyndeovou je ze všech zdaleka nejlepší.

Hlas jedné z nejvýraznějších postav rockové hudby už sice dneska do kolen tak, jak to uměl zamlada, nikoho nesrazí. Bylo by ale dobré, kdyby tu ještě chvíli zněl.