S herečkou Chantal Poullain jsme se setkali u příležitosti vydání její nové knihy s názvem Život na kolotoči. Je váš život skutečně „carrousel“?
Je to famózní kolotoč. Někdy máte pocit, že jede tak rychle, že si řeknete: „Můžeš se trochu uklidnit?“ Pak je ale jeden kolotoč, který se nikdy nemá zastavit, a to je kolotoč lásky. Ten se musí pořád točit. Ale kolotoč je taky o tom, že váš život vás veze, vy jedete, občas se na chvilku zastavíte a zjistíte, že jste na stejném místě a přitom je všechno jinak, protože jste starší a různé situace se změnily. Ale pak zas pojedete dál.
Vaše druhá knížka vychází dlouhých jedenáct let po té první...
Ta první, Život na laně, byla o tom, že v životě stále balancujete. Tentokrát je to trošku jinak. Jiná životní situace a přibyly i zkušenosti. Je více témat, které jsem v ní otevřela a je trošičku i rekapitulací té první, která měla velký úspěch. Spousta lidí se mě ptalo, kde mohou sehnat mou první knihu, knihu, ale už nejsou, ani já je nemám. Mám jeden výtisk. Tak jsem se rozhodla napsat rekapitulaci na začátek knihy. A pak jsou tam témata jako fenomén rodič nebo život jako ohňostroj. Je to tom, být autentická a jsou tam i citlivá místa, jako je moje Francie. Nebo právo na to odejít ze života, jak budete chtít.
To jsou těžká témata.
Ano, ale já miluji život a myslím, že ho musíte vždycky brát pozitivně. Já jsem v tom hrozná, jsem stále pozitivní. A když mluvím o současné situaci ve světě a o tom, co se děje, jen říkám čistě svůj názor. V žádném případě nedávám nějaké návody, jaký kdo máme být. Já mluvím sama o sobě.
Souhlasíte s tím, že je lepší mít ty knihy o sobě sama pod svojí taktovkou, než aby o vás psal někdo cizí?
Ten cizí nebude umět říct to, co říkám, já. Nemůže. Tady je v tom takzvaně moje duše. Lidí mě znají prostřednictvím rozhovorů, filmů nebo divadla, ale moje knihy, to jsem opravdu já. Moje nitro a moje opravdové já. Taková jsem.
V 80. letech jste se profesně setkala například i s režisérkou Věrou Chytilovou. Má i ona nějaký podíl na zformování vaší osobnosti?
Asi ne. Dala mi strašně moc, ale nezměnila to, kým jsem. Bylo ale dobré se od někoho takového učit. S Věrou Chytilovou jsme měly velmi dobrý vztah. Měla jsem ji moc ráda a na začátku mi ohromně pomohla. Když jsme spolu v roce 1987 točily film Šašek a královna, nemluvila jsem moc dobře česky. Bála jsem se trošku...
Proč?
Protože lidé mi říkali, že Věra je trošku tvrdá a křičí. Na mě když někdo křičí, tak si před sebou vytvořím takovou pomyslnou zeď a nemůžu pracovat. Potřebuji dobrý vztah a partnerství, ne autoritu. Pak mohu pracovat a dávat do toho všechno, co v sobě mám. A Věra to cítila. Byla hypercitlivá a viděla, že se mnou musí úplně jinak. Byla vedle mě celé to natáčení. A pak také v roce 1988 během natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam. Ona nezměnila, kým jsem, ale předala mi své velké zkušenosti.
V nové knize se dočteme také o herci Bolkovi Polívkovi. Velká láska. Je potřeba takovou lásku uchopit tak, aby měla začátek i konec, abychom jí pořád mohli říkat „velká láska“?
Když máte opravdu velkou lásku, nikdy není konec. Ten vztah je pak jiný a každý jde jinou cestou, ale pro mě je to tak, že když tu někdy byla velká láska, tak pro člověka tou láskou zůstane. I když už máte jiný život, ta láska tam je a zůstane. Všichni se stále scházíme: já, Bolek, Marcela i děti, zkrátka všichni. V životě nejde o to zničit všechno z minulosti. Jsou okamžiky, kdy je to těžké a momenty, které nechcete opakovat, ale na druhou stranu je ze všeho nejdůležitější rodina. To je vaše pevnost. Co bez rodiny? Milovali jsme se, pořád se milujeme, ale jiným způsobem.
V Česku mě překvapilo, že se ženy nedepilovaly, vzpomíná Chantal Poullain |
A můžete říct před Bolkovou Marcelou, že Bolka stále milujete, ale už jinak?
Ale on to každý ví. I sem na křest knihy přijde Vladimír, Bolek, dcera Marcela také určitě přijde. To je ten život.
Na jakou pasáž z knihy jste pyšná? Bylo pro vás úlevou, že jste o něčem mohla čtenářům otevřeně říct?
Nevím, dala jsem do té knihy sama sebe. Není to o tom, že si chci něčím ulevit a dávat vzkazy nebo rady. Neříkám, jak musí člověk co dělat. Vůbec ne. To se týká každého zvlášť, jak se kdo postaví problémům. Když jsem byla vážně nemocná, posílilo mě to a chci svou knihou pomáhat nebo inspirovat lidi. Nepotřebuji si ulevit. Když si chci ulevit, tak si dám vanu a zrelaxuji se.
Působíte jako člověk, který vidí sklenici vždy poloplnou a ne poloprázdnou. Máte nějaké motto, podle kterého žijete? Nebo si jej říkáte, když den zrovna není ideální?
To víte, že jo. Jsou dny, které opravdu nejsou ideál, to mohu potvrdit. Nejvíc mě motivuje mít smysl života. A hlavně to chce nelitovat se. Když se někdy litujeme, stačí se jen trošku podívat kolem sebe. A když nemáte děti na onkologii, nepadají na vás bomby nebo neumíráte hladem... Někdy si říkám, že někteří lidé jsou tak rozmazlení, že zapomínají, jaké štěstí mají. Máme se radovat za to, co máme. Ano, všude jsou problémy, samozřejmě. Ale myslete na rodiče, kteří mají těžce nemocné děti, nebo myslete na vážně nemocné lidi, lidi ve válce... Co chcete? Koukejte, kde žijeme. Taky jde o to, co v životě sami děláte. Já musím všechno dělat s láskou. Když to tak není, tak to nemá cenu.
