Aby se pětidílný seriál natáčel pět měsíců, to je dnes již nevídané. Možná i proto ale už nyní nevznikají tak dokonalé a propracované počiny, jakým byl seriál vyprávějící o několika rodinách pražského činžovního domu. Příběh je zasazen do předválečné doby druhé poloviny 30. let a končí květnem 1945.
První klapka padla v září 1973 v barrandovských ateliérech, kde se pro tyto účely vybudovala fiktivní pražská Bagounova ulice. „Natáčet tam pro nás bylo výhodné, protože na Kavčích horách jsme neměli tak velký ateliér, aby se do něj vměstnal dvůr celého pavlačového domu a ještě interiéry jednotlivých bytů, hospoda, vinárna a další,“ líčil režisér František Filip (†90).
Ten byl scénářem od prozaika Jana Otčenáška (†54) a dramatika Oldřicha Daňka (†73) tak uchvácený, že chtěl každičkou drobnost přenést na obrazovku co nejdokonaleji.
Záležet si režisér dával i na hereckém obsazení. I v těch nejmenších roličkách se zde objevují ta nejzvučnější jména své doby. „Tento seriál se obsazoval sám, Byl jednou jeden dům byl tak krásně napsaný, že jsem věděl, že tam ti herci budou mít co předvést,“ říkal Filip.
O tom, že se mu obsazení povedlo na jedničku, svědčí i slova krejčího Tvaroha v podání Jana Skopečka (†94): „Byl to moc hezký dům v barrandovském ateliéru. Narvaný tolika zajímavými lidmi! Sovák, Höger, Menšík, Čepek… Kdyby takový dům skutečně existoval i s těmito konkrétními partajemi, hrozně rád bych v něm bydlel.“
Na pár dílů nedošlo
Natáčení jelo jako po drátkách a nevypadalo to, že by se mohlo cokoli pokazit. Jednalo se o historické téma, do kterého by neměla cenzura příliš zasahovat. To se ovšem nestalo a tvůrci nakonec natočili jen část toho, k čemu byl napsaný scénář. Měla být ještě natočena epizoda o vyvlastňování rodinné firmy Nerudných, tento díl byl ale vedením Československé televize zamítnut.
Na další plánované díly, ve kterých se měl pravděpodobně vrátit Přemek Tvaroh v podání Václava Postráneckého (†75), také nedošlo. „Normalizace už tvrdě nastoupila, nemohli jsme si moc vyskakovat, museli jsme být obezřetní. A tak když Václav utíkal z protektorátu do ciziny, neutekl do Anglie,“ smál se s odstupem režisér.
Na fotografických materiálech uložených v archivu České televize se dochovaly scény, které nebyly buď vůbec natočeny, nebo byly při finálním sestřihu vystřiženy. Vystupují v nich herci, kteří se jinak v seriálu neobjevili: Dana Syslová (79) a Josef Čáp (†55) v pracovním táboře v Německu, Bohumil Švarc (†87) ve vojenské nemocnici, Viktor Preiss (77) a Vlastimil Hašek (†64) v kuchyni Anděly Hrachové. Zřejmě zasáhla politická cenzura.
Režisér ale na natáčení Byl jednou jeden dům vzpomínal jen v superlativech. Ostatně stejně jako herci, kteří sami zasahovali do scénáře. Herecký ansámbl si pochvaloval zejména přístup režiséra. „Bavilo ho se na ně dívat, jak pracují, a taky je pracovat nechal. Sama jsem zažila situaci, kdy neříkal ‚stop‘, a tak nám umožnil hrát dlouhé minuty. A čekal, že i my přispějeme svým nápadem,“ popisovala natáčení Libuše Švormová (89) pro iDNES.cz. Výsledkem bylo několik hlášek a scén, které vůbec nebyly ve scénáři – a ani ten nejpozornější divák to nepoznal.
„Měla jsem ráda snad všechny seriály, ve kterých jsem hrála. Mou srdeční záležitostí je určitě seriál Byl jednou jeden dům. Teprve s odstupem času si uvědomuji, s jakými velikány jsem se tehdy na place sešla. Dana Medřická (†63), pánové Nedbal (†76), Adamíra (†67) nebo Höger (†68). A samozřejmě nezapomenutelný Vladimír Menšík (†59), který nás v šatně bavil smrští historek,“ zavzpomínala Jaroslava Obermaierová (78).
Herci neměli kostýmy
V dobách komunistické vlády byli filmaři šťastní, když mohli tvořit bez politické propagandy. Zpočátku to tak vypadalo i u seriálu Byl jednou jeden dům. Malý televizní román u cenzorů ale přece jen nepochodil a některé scény se musely drasticky přetáčet. Zvláště poslední, pátý díl, byl prý málo revoluční a dostatečně nevystihoval zásluhy Rudé armády. S přetáčenými scénami se v průběhu historie několikrát přehazovalo jako s horkým bramborem.
Poslední díl se původně jmenoval Obvaziště Boccaccio. Při druhé repríze seriálu byl tento díl odvysílán s novými scénami a byl přejmenován na Barikáda ve vedlejší ulici.
„Poslední scénu na barikádách jsme museli natáčet dvakrát. Jednou se to natočilo, odvysílalo a bylo vše v pořádku. Asi za rok přišel ale pokyn z nejvyšších stranických míst, že tam není dostatečně zdůrazněna úloha sovětské armády při osvobozování Prahy,“ líčil Skopeček.
Nastal ale strašný zmatek, protože kostýmy už byly zpět ve skladech a hlavně už hrály v jiných inscenacích a byly přešívané. Naštěstí se podařilo dát herce i kostýmy zpět dohromady a na žádost „vyšší vůle“ se scéna přetočila.
Vinou cenzury, která dala přednost scénám na barikádách než osudům seriálových postav, uniklo divákům zakončení jejich příběhů. Zvlášť smutný byl osud promítače Adolfa Svárovského, kterého ztvárnil Petr Čepek (†54). V práci do filmů vlepoval okénka s protinacistickými hesly, takže posléze padl do rukou gestapáků. Jeho život končí při pochodu smrti, kde byl zabit vojáky.
Lepší osud měla Pepina Ulčová v podání Evy Hudečkové, tenkrát Trejtnarové (75). Ta se na nucených pracích seznámila s Francouzem a posléze se dostala i do osvobozené Prahy.
Letec Přemek Tvaroh, kterého hrál Václav Postránecký (†76), uprchl ze země, aby se mohl připojit k odboji. Kvůli těžkému zranění ruky se nemohl po válce vrátit zpět. Tyto scény byly nakonec do seriálu vráceny při jeho druhé repríze. Od roku 1990 je opět vysílána pouze originální verze pátého dílu.
Pokračování úspěch nemělo
Základem úspěchu celého seriálu byl kvalitně napsaný scénář, který se s dnešními seriálovými počiny nedá srovnávat. Na to narážela i Jana Hlaváčová (†85): „Moje role správcové Hrachové v domě, kterým prošly dějiny, byla výjimečná herecká příležitost. Byla jsem mladá a mohla jsem hrát s plejádou vynikajících herců počínaje Karlem Högerem a konče Jaromírem Hanzlíkem (76), který představoval mého syna. Seriál byl mimořádný nejen tématem, ale také kvalitou scénáře, dialogů, prostě realizovala se profesionálně připravená látka,“ řekla.
Autoři scénáře Otčenášek a Daněk se proto také pokusili po úspěchu seriálu navázat na podobné téma, avšak s moderní tematikou. V roce 1979 vznikl seriál Dnes v jednom domě, ten už ale takový úspěch neměl. Zvláště proto, že nemapoval historické období, ale tehdejší osidlování paneláků. Na předchozí úspěch autorské dvojice, navzdory skvělému hereckému obsazení, tedy nedosáhl.
ZajímavostiNa kostýmech se šetřilo I když si herečky dobové kostýmy užívaly, stejně jako účesy, byli i tací, kteří měli jeden stejnokroj po celou dobu natáčení. Řeč je o Jiřím Sovákovi (†79), který v seriálu ztvárnil postavu uhlíře Matěje Budáka. Celý seriál odehrál v jediném saku. Objevil se zde také ve stejném baretu, který měl i v seriálu Eliška a její rod. Údajně ho měl schovaný jako vzácnou relikvii. Pražské ulice poprvé v barvách Seriál byl revoluční nejen tématem a hereckým obsazením, byl to vůbec první barevný seriál, který se na československých obrazovkách objevil. Exteriéry byly natáčeny v ulicích Opatovická, V Jirchářích, Ostrovní nebo Spálená. Domovní dvůr s pavlačemi a schodištěm byl ale tvořen pouze kulisami, které stály ve velkém filmovém ateliéru na Barrandově. Seriál měl navíc to štěstí, že byl natočen na 35 mm filmový materiál, což umožnilo jeho převod do HD rozlišení. V tomto obrazovém formátu ho mohli diváci zhlédnout poprvé na jaře 2010. Seriálové prohřešky Ačkoli schvalovací komise kontrolovala každý natočený záběr, přece jen jí něco uniklo. Jaromír Hanzlík coby Martin Hrach, který byl poslán na nucené práce do Německa, se zničehonic ještě před svým návratem objevil v Praze v průvodu za rakví. Vrací se přitom v ději až o dalších pět minut později. Tato chyba však nebyla jediná. Pozornému oku diváka neunikne, že v každém díle seriálu se v úvodních titulcích objevují dobové prohřešky. Za druhé světové války po pražském nábřeží určitě nejezdilo jedno auto za druhým, natož aby se objevily dvě tramvaje ze 70. let. |