Taťjana Medvecká o herectví a dceři
KOLIK MÁM PRÁCE
Naštěstí hodně, protože mě hraní pořád baví. Teď po mnoha letech nezkouším nic nového, ale i tak mám dvacet představení měsíčně. Pro televizi jsem dokončila seriál Vraždy v kraji a rýsuje se něco dalšího. A v dabingu jsem si před pár dny zase užila Susan Sarandonovou.
Taťjana MedveckáJako malá chtěla být baletkou, ale stala se skvělou herečkou, což už desítky let prokazuje v divadle, filmech, seriálech, rozhlase i dabingu. Získala Českého lva, Thálii i Cenu Františka Filipovského. Letos oslaví padesát let v Národním divadle. S manželem Jiřím Dufkem má ještě dceru Kateřinu a díky ní šestiletou vnučku Gabrielu. |
CO BEZ ZKOUŠENÍ NEDĚLÁM
Před pár dny jsem si říkala, že bych nějakou novou roli potřebovala, protože jsem začala flákat procházky po Divoké Šárce. Já se totiž učím texty skoro výhradně při ostré chůzi.
KDE BERU ENERGII
Asi působí genetika, babička i máma překonaly devadesátku. Obě skoro do posledních chvil tancovaly a pozorovaly hezké chlapy. Když jsme jednou přijely z Chorvatska autobusem a Kristinka s Kačenkou odpadly, moje máma už v úctyhodném věku vyletěla na zahradu a začala se hrabat v záhonech.
KDY HLÍDÁM VNOUČATA
Jsem spíš nehlídací babička.
(Kristina: Ale když už s nimi je, věnuje se jim naplno. Děti se na ni pokaždé moc těší.)
Hlavně děti Kristinky jsou divousové.
(Kristina: Jestli nejsou celá babička. Jako by u mě energie přeskočila ob generaci na moje děti a mně se vyhnula.)
PROČ PIJU TEPLÉ PIVO
Ježíš marjá, o tomhle bych snad v Česku radši pomlčela. Trpím chladovou alergií, nemůžu studené. Pivo mám ráda, plzeň při odličování je můj rituál. Lahev strčím do většího hrnku s horkou vodou a čekám, až se pivo ohřeje na pokojovou teplotu.
CO DĚLÁM DÍKY COVIDU
Začala jsem se zajímat o zahradu. Tuhle se mě manžel ptal, kde máme rajčatová semínka. Tak se divím, co blázní, proč je shání teď. Takový dialog by bez covidu nevznikl. Stal se ze mě pěstitel. Z jahod, malin a meruněk dělám džemy pro vnoučata.
KOMU PRÁVĚ FANDÍM
Jsem přelétavá fanynka. Přeju tomu, kdo hraje nejlepší fotbal. Teď řekněme Manchesteru City, i když mají krizičku. Celý zápas jsem už ale neviděla, ani nepamatuju, pouštím si sestřihy na internetu. Doma už jsem léta nezapnula televizi. Naposledy při covidu, jenže já už neměla sílu poslouchat ty negativní zprávy a dramatické znělky.
CO JSEM DCERÁM ODEPŘELA
Moje druhá dcera Kačenka mi nedávno v žertu říká: „Byly jsme s Gábi pořádně šopovat. Vyrazily jsme dělat to, co jsem s tebou nikdy nezažila.“ Panebože, nakupovat oblečení úplně nesnáším. Když už nebylo zbytí, zašly jsme s holkami do obchodu a já jim jenom řekla, ať si rychle něco vyberou.
Kristina Májová o seriálu Studna a práci
PROČ JSEM PSALA STUDNU
Oslovil mě scenárista Miro Šifra. Příběh jsem si samozřejmě pamatovala z majora Zemana. Měla jsem obavy, aby nešlo o šest příliš temných dílů. Nechtělo se mi jen znovu převyprávět tragédii. Ale když mi Miro ukázal svůj scénář, líbilo se mi, jak líčí vztahy mezi postavami. Postupně jsme Studnu rozvinuli spíš do rodinného dramatu.
Kristina MájováSpolupodílela se na scénáři k seriálu Studna. Příběh o rodinné tragédii, který proslavil seriál Třicet případů majora Zemana, uvádí nyní VoYo. Napsala scénáře k filmu Martin a Venuše nebo k dokumentu Kauza Kramný, ale taky román O ostatních nevím nic. Píše pro rozhlas. Vystudovala FAMU. S manželem má sedmiletou Adu a čtyřletého Františka. |
CO MĚ PRÁVĚ ZAMĚSTNÁVÁ
Pracuju na několika projektech najednou, ale bůh ví, co z toho bude. Nejvíc mě zaměstnává dokumentární série o kriminalistce Jiřině Hofmanové.
(Taťjana: Kde se v tobě pořád bere zájem o krimi a temné story?)
Myslím, že tím, jak se jim snažím porozumět, přestávají mě děsit. A možná naivně věřím, že se z nich lze poučit.
KDE NEJČASTĚJI PÍŠU
V kavárně. Proti domovu, kde leckdy vládne totální divočina, je tam klid. Chodím do stejného podniku. Ve stejný čas. Objednám si to samé. Mám ráda rutinu. S dětmi je složité si ji udržet, ale mám skvělého muže. Bez něj bych nenapsala nic.
ČEHO SI NA MÁMĚ CENÍM
Je nesmírně velkorysá a přející. Nikomu nic nezávidí a nikoho nepomlouvá. Když má některá kolegyně úspěch, upřímně se raduje. Máma je úžasně pozitivní člověk.
(Taťjana: Už toho nech. Podívej, jak červenám.)
V ČEM JSME STEJNÉ
Dotahujeme věci do konce. Jsme možná až moc zodpovědné. A gurmánky, byť skladba mého jídelníčku tomu nenapovídá. Už musím uvařit i něco jiného než těstoviny s červenou omáčkou a dýňovou polévku.
JAKOU JSEM MĚLA VÝCHOVU
Nejlíp to vystihla kamarádka. Když mi bylo asi sedmnáct a ona od nás odcházela, říká: „Hele, vy jste s vašima spíš jako spolubydlící. Já u vás vůbec necítím rodinnou hierarchii.“ Měly jsme se sestrou do jisté míry svobodu, čehož jsme nezneužívaly.
MOJE ZKUŠENOSTI S HERECTVÍM
V dětství jsem cítila jisté pokušení a přihlásila se do dramaťáku, ale dostávala jsem nemluvící role. Třeba v Medvídkovi Pú jsem hrála balonek, co se vznese a po nárazu do kaktusu udělá „tsssss“. Tak jsem začala dost pochybovat, že herecká dráha je to pravé.
CO MĚ NAUČILY DĚTI
Křičet. (smích) Jsem dost klidná a křik nesnáším, ale často mám dojem, že by mě jinak neslyšely. Taky mi rozšiřují obzory. Pořád se na něco ptají, a tak hledám na internetu informace. Průběžně mažu historii vyhledávání, protože tu kdyby někdo viděl, měl by mě za totálního blázna.