Nacházíme se v Divadle Radka Brzobohatého. Co tady děláte?
Už jsem tady dělal Ajťáky, inscenaci, která je poměrně úspěšná, hraje se tady asi tři roky, jestli se nepletu. A teď jsme přinesli fungl novou izraelskou hru, která je hitem v Tel Avivu a kterou uvádíme pod názvem A je to venku.
Je to mezigenerační komedie o rodičích na prahu důchodu a jejich dospělých dětech. O tom, jak mají rodiče velmi konkrétní představu, jak mají jejich děti žít, a jejich děti žijí trošku jinak. Z toho vznikají určité napnelismy. Děti nechtějí určité věci říkat rodičům, protože by to nemohli akceptovat, protože v jejich úhlu pohledu mají zastaralé názory. Jsou to boomeři a ještě starší, no a obráceně. Zase ty názory, které mají děti, jsou naprosto neakceptovatelné pro ty rodiče...
Myslím, že to je něco, co známe z českých rodin v bleděmodrém. Prostě určitá témata se nemohou otvírat, aniž bychom jaksi eliminovali případný rozpad rodiny.
On je to dost tenký led, věta „Chovej se přiměřeně svému věku“. Pak tady máme ageismus. Jak vy konkrétně vnímáte svůj věk? Musel jste se naučit ho třeba přijmout? Nebo ho berete jako přirozený vývoj?
Tak asi to přirozený vývoj je a člověk to nějak přijmout musí. Plastiku zatím žádnou nemám a ani neplánuju. Samozřejmě jsou chvíle, kdy si člověk řekne: Aha, tak teď jsem zase poskočil jakoby někam jinam. Když má nějaký životní mezník, když mu je padesát nebo kolik. Ale snažím se to brát sportovně.
Vaše maminka, herečka Kateřina Macháčková, je neuvěřitelně akční člověk. Myslíte si, že tu akčnost jste po ní podědil?
Nevím. Mám pocit, že maminka má daleko víc síly než já. (smích) Takže doufám, že do toho ještě postupem věku dorostu. Nejsem taky úplný poseda, musím říct, a dělám hodně věcí, hodně věcí najednou a baví mě to. Ale možná jsem i něco podědil. Baví nás to být aktivní.
Kateřina Macháčková a Petr Svojtka mladší (Praha, 2. října 2020)
Bál jste se, když jste se vrhl do herectví, abyste dostál jména, které jste zdědil po tátovi?
Tak já jsem si to... jak to říct? Byl jsem z těch dětí, které rodiče od určité profese oddalovali nebo jim říkali: To dělat nebudeš. Takže maminka, když jsem ve čtyřech letech prohlásil, že budu herec, řekla: To v žádném případě! Vlastně celé moje dětství a dospívání jsem byl rodinou od toho spíš odstrkován, protože to není úplně jednoduchá profese, bývá s tím spousta trápení.
Ale nějak všemi těmi oklikami, kdy jsem se třeba intenzivně zaobíral astronomií a chodil na astronomické kroužky, zaobíral jsem se psaním, a dokonce jsem začal studovat žurnalistiku, přesto v pozdním věku jedenadvaceti let došlo opravdu na to, že jsem řekl: Tak já fakt tu přihlášku na DAMU podám!
Do té doby mě ani nenapadlo, že bych mohl být tak drzý a zkusit režii. To mě napadlo, až když jsem odjel na dovolenou vlakem po Evropě s kamarádem. Přesně si pamatuju ten moment, kdy jsem se rozhodl. Bylo to na ostrově Kythnos někdy na začátku srpna v roce 1993, a tam jsem se rozhodl, že zkusím i režii. No a pak mě přijali a jsem moc rád za tuhle cestu.
Vy jste režíroval právě i svoji maminku. Jak se získává ten režisérský respekt?
No, to je těžké! (smích) Říká se: Maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. Tak a teď co s tím, když tam máte maminku, ale i toho pana režiséra? My jsme spolu dlouho nedělali. Možná jsme se tomu trošku i z mé strany vyhýbali, protože ten osobní vztah je něco úplně jiného než potom ten pracovní. My jsme se vlastně pracovně vůbec neznali. Respektive viděl jsem, jak hraje, ona viděla, jak já režíruju, a tím to haslo. Ale při práci jsme to neviděli.
Byli jsme oba velmi překvapení, a když jsme třeba byli na první zkoušce, tak mně vůbec nešlo říct: Mami, prosím tě, mohla bys udělat tohle? nebo: Mami, prosím tě, ty neumíš ten text? To „mami“ mi najednou při tom pracovním procesu vůbec nešlo přes ústa. Takže jsem začal tím, že jsem řekl: Prosím vás, paní Macháčková, mohla byste jít tam doleva? nebo: Paní Macháčková, tady to se fakt musíte naučit.
Pak jsme teda pokročili, kdy jsem jí začal říkat: Kateřino, prosím vás. A dospěli jsme až do fáze, že jsem říkal: Kateřino, prosím tě. Ale říct: Mami, řekni to rychleji, to vůbec. To nešlo přes ústa. Ale aspoň na to teď vzpomínáme, že to pro nás oba bylo moc pěkné zkoušení, moc jsme si to užili a jsme rádi, že k tomu došlo.
Petr Svojtka mladší (Liberec, 12. října 2021)
Kolikrát jste chtěl v životě svět kultury a toho, co děláte, definitivně opustit? Třeba v devadesátých letech vás nelákalo vrhnout se do podnikání?
Tak vy si myslíte, že jsem starší, než jsem. (smích) V devadesátých letech jsem právě u divadla začínal a měl jsem to trošku obráceně. Maturoval jsem v roce 1990, to znamená, že jsem zažil listopad 89 v maturitním ročníku, což bylo strašně intenzivní. Opravdu z nejintenzivnějších období mého života. Pak jsem šel na žurnalistiku i trošku pod vlivem těch okolností. Najednou to byl takový svobodný obor, který mě strašně rajcoval. Ale cítil jsem, že to není úplně to pravé ořechové.
Do toho samozřejmě přicházely různé příležitosti přes nějakou brigádu, kterou jsem měl u časopisu Time, kde jsem se stal zástupcem časopisu Time nejdřív v Československu a poté v České a Slovenské republice. Potom jsem byl zástupce celé skupiny Time Warner, která tehdy i produkovala cédéčka a tak dále. To bylo bezvadné v tom, že jsem to časově stíhal a do toho jsem ještě mohl studovat. Ale docela jsem se i uživil v té době.
No a pak to dospělo do určité chvíle, kdy jsem začal studovat DAMU a tam jsem najednou zjistil, že si musím vybrat. Buďto půjdu cestou, kam mě nějak intuitivně srdce táhlo, to znamená divadlo a režie, anebo se budu intenzivně věnovat byznysu. Už to nešlo dělat tak, jak jsem to dělal. Tam jsem se rozhodl, že divadlo je pro mě důležitější. Občas mě při chvilkách nějakého trápení napadne: Co já jsem mohl, kde já jsem mohl být, kdybych tehdy vydělával ty peníze? Ale upřímně jsem toho nikdy nelitoval.
Myslíte si, že třeba za ty pomyslné nitky tak trochu z nebe tahal Petr Svojtka starší?
Tak to já nevím. (smích) Je to možné. Máma mi neříkala: Nehraj si s tou pistolí. Říkala mi: Nehraj si s tím divadlem! Ale když jsem to řekl tátovi ve svých čtyřech letech, že bych rád byl herec, tak on: Dělej si, co chceš, jestli tě to bude bavit. On měl trošku jiný přístup k tomu. Samozřejmě asi tam nějaké takovéto propojení je, ale že bych to měl nějak racionálně dáno? Rozhodně ne.
