Na začátku byl starý kufřík. Zašlý, možná trochu zaprášený, přesto neodolatelný. A když se odklopilo jeho víko, místnost zaplnila neopakovatelná vůně. „Ten moment, kdy se ona zázračná krabička pro mě poprvé otevřela a dcera mojí profesorky z baletu mě začala líčit, si pamatuji dodnes,“ vzpomínala Taťjana Medvecká.
„Opravdu si stále vybavuji odér toho kufříku se starými líčidly. Byly tam různé barvičky, každá se specifickou vůní, třeba kakaového másla. Nebylo mi ani šest let a nechala jsem se zmalovat tak, že jsem se ani nepoznala,“ řekla.
Okouzlení bylo o to větší, že její maminka se nikdy příliš nelíčila. U zrcadla měla pouze rtěnku a kleštičky na řasy. „Ta kouzelná krabička s líčidly mě prostě fascinovala, probudila ve mně zájem o herectví a divadlo a ovlivnila celý můj život,“ nezastírala herečka.
Jako spráskaný pes
Na svět přišla 10. listopadu 1953 v Praze, ale oba její rodiče byli Slováci. „Tatínek mluvil také maďarsky a německy, navíc studoval angličtinu, tím pádem jsem k jazykům měla od dětství blízko. Bavilo mě vyluzovat zvuky a intonace tak vzdálené mé mateřštině,“ líčila herečka.
Její křestní jméno často vzbuzovalo zvědavost. „Tatínek říkal, že ho mám po jeho mamince, ale později jsem našla její úmrtí list a tam stálo Tatiana. Takže vlastně nevím, kde jsem k tomu přišla,“ krčila rameny.
V mládí se věnovala baletu, jenže když neuspěla u zkoušek a přičichla k vůni líčidel, rozhodla se zkusit herectví. Svůj medový a kultivovaný hlas uplatnila také při recitaci. „Jako vítězku Lyry Pragensis mě pozvali na soutěž do Poděbrad. Stála jsem vedle Karla Högera, který mě tehdy uvedl a předal mi slovo. To bylo nezapomenutel né,“ rozplývala se. Tehdy ji ani nenapadlo, že se za několik let stane jeho kolegyní.
Její rodina neměla peněz nazbyt. Už na gymnáziu si proto přivydělávala, jak se dalo. Díky jazykovým znalostem provázela na Pražském hradě, ale také prodávala Večerní Prahu, sklízela jahody a trhala ředkvičky. Vydala se i česat chmel, ale tuhle práci bytostně nesnášela. „Byly to nejdelší tři týdny v mém životě,“ prohlásila.
Už ve druhém ročníku gymnázia se dostala na DAMU a během studií hostovala v Národním divadle, kam po absolvování školy v roce 1975 nastoupila natrvalo. Dodnes na jevišti naší první scény nastudovala zhruba 120 rolí. Tomu se říká pohádková kariéra. „Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jaké to bylo neskutečné štěstí a obrovské privilegium,“ nezastírala.
Jako dnes si pamatuje na první představení: „Na to se nedá zapomenout. Byla to dramatizace románu Vojna a mír a já jsem hned při prvním výstupu stála na jevišti s celou tou slavnou gardou – s Karlem Högerem, Rudolfem Hrušínským, Luďkem Munzarem, Janou Hlaváčovou, pány Peškem a Růžkem… Když jsem tam chodila, byla ve mně malá dušička. Na druhou stranu člověk hrozně toužil dokázat, že tam s nimi smí být.“
Začátky ale byly dost krušné: „Odjakživa jsem trémistka. Před důležitou premiérou mám vždycky absolutně ledové ruce. Vstupem na jeviště to povolí, ale předtím je to vždycky hrůza.“ Herečce nepřidala ani přísná maminka: „Chválou velice šetřila. Děvčata v divadle vždycky říkala: Ježišmarjá, jde stará Medvecká. To zase bude Táňa jako spráskaný pes.“
Nesnáším běhání
Jejím prvním filmem se stalo válečné drama Otakara Vávry nazvané Osvobození Prahy (1975). A hned si sáhla na dno fyzických sil. S Naďou Konvalinkovou představovaly dvě vězeňkyně prchající z Terezína. „Režisér říkal, že jedna bude ležet polomrtvá na voze, druhá utíkat. Chytrá Konvalinková se přihlásila, že ona bude ležet, takže já musela běhat. Dopadlo to katastrofálně,“ přiznala Medvecká.
Už jako dítě nesnášela běh. „Osm set metrů jsem zdolala snad jen jednou v životě. A myslím, že jsem pak dokonce zkolabovala a už mě na ovál raději nepustili. Krátké tratě jsem ještě nějak zvládla, tam mi pomáhal trénink z baletu,“ líčila.
Při natáčení Osvobození Prahy musela sprintovat jako život už na zkouškách. Když šli na ostrý záběr, cítila, jak jí svaly vibrují. Nakonec si při skoku přes potok natrhla stehenní sval.
Už na DAMU potkala svého budoucího manžela, scenáristu Jiřího Dufka. Má s ním dvě dcery, Kateřinu a Kristinu, které se zejména v době dospívání jen těžko smiřovaly s jejím povoláním a popularitou. „Moje děti byly poslušné, ale občas něco problesklo. Třeba Kateřina byla jako malá v lázních po těžké operaci slepého střeva. Po návratu se mi svěřila: To bylo hrozný, všechny holky jsme se kamarádily, jenže jednou se ukázalo, kdo je moje máma, a od té doby jsem tam neměla kamarádku ani jednu,“ vykládala Medvecká.
Slavnou matku zapírala rovněž mladší dcera. Třeba písemné práce na FAMU raději psala pod cizím jménem. Medvecká je chápe. „Jen si vezměte, kolikrát jsem měla před Vánocemi premiéru. Ostatní maminky chystaly adventní věnce a pekly cukroví, já měla hlavu v pejru z blížící se premiéry. Moje holky je většinou protrpěly, bály se, abych něco nezvorala. A já si pak říkala: Panebože, co já těm svým dětem dělám.“
Přestože nyní slaví 70. narozeniny, je stále činorodá, mile upovídaná a energie má na rozdávání. Hraje, natáčí, cestuje a věnuje se dvěma vnoučatům. „Ta čistota, verva a nadšení, se kterým se malé děti zmocňují světa, to je odzbrojující. Jako každá babička jsem z toho úplně naměkko,“ libovala si.
Na věk se snaží nemyslet: „Mně to číslo připadá nehorázně vysoké. Někdy si dokonce říkám, že to musí být nějaký omyl nebo co, protože se cítím o dvacet let mladší.“ A něco na tom nejspíš bude. Její maminka i babička se shodně dožily úctyhodného věku 95 let.
Co ještě nevíte
|
10. srpna 2022 |
