Evka je kulturnější, než jak se o sportovcích obvykle smýšlí, říká Adamczyk

Nedávno jste se vrátil z výjimečného výletu do Thajska. Co to bylo za akci?
Sešli jsme se tam ve čtveřici – čtyři dávní kamarádi ze základky. Bylo zvláštně pěkné sejít se po letech míjení a nárazových setkání intenzivně na celý týden u moře. Připomínáte a přeskládáváte si přitom zapadlé vzpomínky z dětství, znovu tu mozaiku dětských příběhů dáváte dohromady. Přitom zjišťujete, jak často má každý z vás na tu či onu vzpomínku jiný pohled. Fajn zkušenost. Hlavní účel té cesty byl ale jiný. Jeden člen naší spolužácké party se v Thajsku ženil, dlouhodobě tam totiž žije.

Jak vypadá typická thajská svatba?
Tahle svatba se odehrávala ve velkém hotelu v Bangkoku a byla buddhistická, začínala už v šest ráno. Napřed modlitbami, následně rituálem v podobě jakési alegorické pouti ženicha do domu nevěsty, kde ženich vyjednává s jejím tatínkem, aniž by nevěsta do toho mohla promluvit.

26 fotografií

Co ta pouť? Jak dlouhá a náročná je?
Tahle byla krátká, měřila okolo sta metrů. Její součástí byla tři zastavení, vždy s konkrétním úkolem pro ženicha. Jeden z nich zněl, že ženich musí zazpívat milostnou píseň, k čemuž spolužák využil mé přítomnosti a profese tajtrlíka, když už jsem se stal součástí jeho družiny. Zazpíval jsem Lady Carneval.

To jste jako vystudovaný herec musel svatebčany ohromit.
Doufám. Dal jsem do toho všechno.

Jak dlouho se člověk vydrží veselit, když svatba začíná tak nezvykle časně?
Nad tím jsem taky intenzivně přemýšlel vzhledem k mému popříletovému jet lagu, kdy jsem dokázal usnout jen na tři hodiny. Nakonec to mělo překvapivé rozuzlení: thajská svatba končí už ve tři odpoledne. Najednou se všichni po obědě rozloučí, rozejdou, naráz je konec, žádná pařba, nic.

Zpíval jste i na své vlastní svatbě?
Na naší svatbě jsme hlavně tančili. Když jsme ji s Evkou plánovali, od začátku jsem měl představu, aby to byla hlavně dobrá párty, do které se svatba už nějak vpraví. A to se nám povedlo.

Marek Adamczyk V pěti číslech 35 Narodil se 21. ledna 1987 v Praze. 13 Tolik dílů má pokračování úspěšného seriálu Kukačky. 2022 Loni v září se oženil se snowboardistkou Evou, rozenou Samkovou. 11 Před jedenácti lety začal hrát v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. 5 Pět let byl stálým členem souboru Divadla na Vinohradech.

Dnešní svatební byznys může v leckom vybudit až mindrák, že musíte mít svatbu do detailu naplánovanou, v originálním určitém stylu a s atrakcemi typu čokofontána a fotobudka.
Jasně, to jsou ty svatby, kdy svatební manažer designérsky nadiktuje všem účastníkům svatební úbory, aby byli vyladění, a pak všechny nahání na přípitek v deset patnáct, aby se nezmeškal obřad v deset dvacet. My jsme to sestavovali s kamarády, kteří svatby organizovat umí, ale přáli jsme si mnohem volnější atmosféru. Stačilo nám, aby se povedlo sezvat všechny dohromady na jedno místo a zajistit jim přespání.

A taky obstarat, aby to nikdo ze svatebčanů nevykecal novinářům.
Což se skoro povedlo. Ale i když to prasklo, dostavil se jen jeden podivný pán, který se snažil cosi vyfotit, ale moc se mu to nedařilo.

Jakou jste nakonec měli svatbu?
Horskou, krkonošskou, venkovní, jen s lučním kvítím. Bylo sice chladněji, ale všichni to kvůli nám statečně vydrželi, a tak jsme se mohli krásně poveselit.

Život se sportovkyní

Kdo z vaší dvojice začal mluvit o sňatku první?
Jelikož jsem Evku požádal o ruku, vzešlo to ze strany mé.

Chápu správně, že jste si loni v zimě pragmaticky řekl: když je Eva zrovna zraněná a na nějaký čas bude mimo závody, mohlo by se to vyplnit veselkou?
Ne, o ruku jsem žádal dávno předtím, než se zranila. Začalo to už výrobou prstýnku. Když mívám občas dobrý den, snažím se plánovat s větším výhledem. A tak mě už před časem napadlo nechat si vyrobit pěkný originální prstýnek a nosit ho u sebe pro případ, že by mě touha požádat Evku o ruku náhle přepadla kdekoliv, abych nemusel narychlo kupovat nějaký šmuk v nejbližším zlatnictví. Vymýšleli jsme koncept prstýnku s kamarádkou šperkařkou skoro půl roku. Ale když už jsem ho měl, nevydržel jsem ho nosit u sebe dlouho, šlo to rychle, vybalil jsem to na Evku při jedné z prvních příležitostí.

Pokud byste byl typ, který ztrácí věci, stejně byste jenom riskoval, kdybyste prstýnek tahal po kapsách moc dlouho.
Bohužel, já jsem typ ztrácející věci. Třeba vlastní snubní prstýnek už nemám, jak si můžete povšimnout.

Zblízka O Evě Zaujme vás mimo jiné tím, jak hezky a s jakým obdivem se umí vyjadřovat o své manželce Evě. Jistě, nejsou spolu půlstoletí, jen pár let, ale stejně je to mile neobvyklé. Na druhou stranu dokáže se i ohradit, když shledá, že otázek na téma manželství bylo už příliš. Ale i tenhle pocit umí dát najevo taktně, vlídně.

Jak jste o něj přišel?
Stalo se to zřejmě venku, při zahradničení. Přibližnou lokalitu jen tuším, ale třeba ho tam ještě někdy najdu.

Takže detektor kovů a hurá do pátrací akce?
To už jsem vyzkoušel. Zatím jsem objevil jenom starou plechovou krabičku od energitu.

Jak kdysi reagoval sportovní tým vaší ženy na to, když se proslechlo, že randí s hercem? Neodháněli vás, jako se to stává třeba v profesionálním tenisu?
Mě nikdo neodháněl. Myslím, že hlavní starostí na straně Evina týmu bylo, abych se neprojevil jako nějaký debil, který by ji ničil. A když se dospělo k poznání, že to snad nehrozí, přijalo se to s klidem.

Herec a profesionální sportovkyně. Dvě různé profese, navenek dva odlišné životní styly. Jak se vám povedlo, že to takhle krásně k sobě zapadlo?
Myslím, že jsme měli i kliku. Ukázalo se, že velmi dobře zapadají dohromady třeba naše pracovní harmonogramy. V minulosti to v mých předešlých vztazích bylo jednou z příčin nesouladů. Až na výjimky jsem totiž dlouhodobě nežil s partnerkami, které byly ze stejné profese jako já.

Náhoda? Nebo že byste umělkyně míjel úmyslně?
Dá se říct, že jsem to dělal i vědomě. Většinou jsem žil s někým, kdo míval pravidelnější režim. Jenže u takového protějšku je s časem čím dál těžší nalézt pochopení, když se vám pracovní program mění ze dne na den, když máte nárazově tři víkendy za sebou nabité a pak celý týden volno. Na straně vašeho protějšku to může vyvolávat mylný dojem, že se o společně strávený čas vlastně ani moc nesnažíte. S Evkou nás spojuje, že ty pracovní nepravidelnosti oba velmi dobře známe, takže jeden pro druhého máme vzájemně pochopení.

Jak jdou dohromady odlišné životní styly bohémských umělců a disciplinovaných vrcholových sportovců?
Kdyby v našem páru platily tyhle stereotypy, moc by to nefungovalo. I v tomhle jsme měli na sebe kliku. Evka je kulturní bytost. Kulturnější, než jak se o sportovcích obvykle stereotypně smýšlí. Možná by něco k tomu, jak je založená a jaké je i její sportovní zázemí, mohl napovědět i detail, že jeden z jejích trenérů je sochař.

Drama Pod hladinou

Co vy a sport?
I tady si jdeme s Evkou příjemně naproti, ke sportu mám celkem pozitivní vztah odjakživa. Ne ani tak jako sportovní fanoušek, jako spíš že mě baví aktivně se hýbat.

Vy stejně asi nebudete zhýralý typ rozervaného umělce, tipuju správně?
Ne, to nejsem. Zhýralá životospráva mi nedělala dobře, proto jsem ze své nezhýralosti nakonec udělal ctnost. Baví mě na sobě pracovat jak po stránce fyzické, tak i duševní. Protože pokud je tělo u herce pracovním nástrojem, měl by ho udržovat. K tomu poznání jsem ale došel už dávno, už během prvního divadelního angažmá po DAMU. Když jsem potkal Evku, jen se to ve mně umocnilo. A ještě víc se to posílilo rok po našem seznámení, kdy jsem točil Poslední závod, což byl sportovní film, kdy se o to víc potřebujete dostat fyzicky do formy.

Je pravda, že jste býval školní rekordman ve šplhu?
Bývávalo. Visel jsem dokonce na školní nástěnce, než mě překonal nějaký cucák, ale to už jsem byl ze školy pryč, takže jsem mu to nemohl oplatit.

Čili sportovní vlohy nepochybně máte.
Ale nejsem ani žádný výjimečný talent. Kromě šplhu jsem hrával ještě florbal, ve kterém jsem se zapsal jako jeden z nejhorších hráčů AC Sparta Praha. Nezaznamenal jsem v kariéře ani jeden soutěžní bod, přesto jsem si tréninky poctivě odchodil, měl jsem ten sport rád. Teď hraju fotbal za tým osobností Real Top Praha. I tam patřím mezi nejhorší, ale nevadí mi to, protože ctím heslo, že není třeba zvítězit, ale zúčastnit se.

Dobrá fyzička se vám hodila třeba při nedávném natáčení seriálu Pod hladinou. A kde jste prý trochu bojoval i o život.
Málem. Ale adrenalin to byl. Při jednom ponoru jsem zjistil, že nemám vzduch. V deseti metrech.

Copak potápěči nemají nějaký přístroj, který jim ukazuje, kolik vzduchu v lahvi ještě zbývá?
Manometr. Jasně, že ho mají, ale je to analog, takže žádné varovné pípnutí. Stav si máte průběžně kontrolovat a na to jsem zapomněl.

Neměli by to mít na starosti profesionálové zajišťující bezpečí herce?
Byli tam, samozřejmě. Ale i tyhle profíky překvapilo, že ta situace nastala, ačkoliv se počítá s časovými rezervami. Potom se vysvětlilo, co a proč se asi stalo. Když se ocitnete ve stresu, spotřebujete vzduchu neúměrně víc. Při ponoru jsem ztratil na pár chvil orientaci, nemohl jsem najít svého buddyho, který mě měl pod kontrolou. V důsledku toho jsem znervózněl a spotřebovával určitou chvíli víc vzduchu než obvykle. Pak jsem parťáka našel, uklidnil jsem se, jenže po čase nastala ta situace, že nemám vzduch.

Jak se to vyřešilo?
Všechno zafungovalo, jak mělo. Ukázal jsem parťákovi signál, že mi došel vzduch, a on mě hned vytáhl na hladinu. Zajímavé poznání je, jak snadno se i v takhle kontrolovaném prostředí může stát malér. Každý z těch potápěčských profíků má příběh, jak pod vodou umřel někdo z jeho kamarádů. Profesionální potápění opravdu není žádná sranda.

Strach ze svobody

Která práce vám nejvíc změnila život? Byl to film Lidice, kde jste měl první větší roli?
V Lidicích jsem byl poprvé víc na očích, ale za zlom bych je nepovažoval – vznikly, promítly se, ale já dál zůstával v angažmá v Plzni, abych si tam vysloužil první ostruhy. Za zlom považuju až seriál Dabing Street a vánoční pohádku Nejlepší přítel, dva projekty jdoucí těsně po sobě. Zvlášť ta pohádka je pro mě dodnes důležitá zkušenost.

V čem?
Můžete namítnout: vždyť je to jenom pohádka, příběh pro děti, no a? Ale já v ní měl celkem výraznou roli. Takže když měla u diváků úspěch, zažil jsem poprvé pocit, že by to bez vaší účasti možná nemuselo být až tak úspěšné. To vám dodá pocit dobře odvedené práce, což je povzbuzující do budoucna.

Loni v létě jste opustil stálé angažmá v divadle. Má to zatím víc plusů nebo minusů?
Plusem odchodu na volnou nohu je přinejmenším to, že vám to dává pocit svobody současně s tlakem zodpovědnosti za vlastní jednání. Nemůžete se už odkazovat na to, že vám cosi přikazují odněkud shora, máte právo na cokoliv říct ne, ale taky si sám nesete všechny důsledky. Zrovna čtu zajímavou stať Strach ze svobody od Ericha Fromma, která k tomu odkazuje.

Když si s Evou zatancujeme, zlobit se nebudu, říká Adamczyk o Stardance

Budu tomu rozumět?
Pokusím se o to. Fromm tu stať sepsal v reakci na hrůzy druhé světové války. Vychází z úvahy, že čím je člověk svobodnější, tím izolovaněji a osaměleji se cítí a tím je mu svoboda nepříjemná a musí se s tím naučit žít. A i já měl strach ze ztráty jistoty, která není vždycky příjemná, ale pořád je to jistota. Nakonec ale převážil pocit, že potřebuju víc vykročit do neznáma.

Nebál jste se, že můžete dělat i chybu?
Úplně příjemné to nebylo, ale ujišťoval jsem se vědomím, že i kdybych zjistil, že to velká chyba je, pořád je to zkušenost. Udělat chybu nemusí být ve všech důsledcích vždycky jen špatné.

Cítíte se v showbyznysu dobře?
Mně je dobře hlavně v hereckém světě. Mám rád, když jsou okolo tvůrčí, originální lidi, kteří jsou často velmi otevření v tom smyslu, že jednají v rámci svých vášní i slabostí. Součástí showbyznysu bych chtěl být jenom do té míry, abych si v něm nějakou práci průběžně udržoval. Konkrétně: rozhovory nedávám kvůli vlastnímu zviditelnění, ale abych zviditelnil projekty, kterých se účastním. Chci si ty mantinely držet, protože je příliš snadné z nich vybočit, začít pak třeba dělat reklamy na všechno a podobně.

Tak byste natočil reklamu. No a co? Vždyť je to jen profese.
Teď jsme se asi nepochopili. Rozumnou reklamu bych klidně udělal, ale nechtěl bych točit reklamy na úplně všechno.

Návrat po dvou letech

Co dobrého vám dal sledovaný seriál Kukačky? Tedy kromě honoráře.
Myslíte pokračování Kukačky 2? Nebo i Kukačky 1?

To lze rozdělit?
Jasně. V mé branži vždycky poměřujete profesní balanc mezi projekty, které vás živí a ve kterých vidíte smysl. Výhrou pro herce je, když se sejde obojí, a to mi splnila první řada Kukaček.

A pokračování?
Tam už to vnímáte trošku jinak. Už si můžete odpustit počáteční nejistotu, jestli se skutečně vrháte do něčeho, co bude někoho zajímat, a jestli vám v tom bude i dobře. Největším otazníkem bývá, jestli pokračování nebude podruhé vylouhovaný čaj. Ale já jsem ze scénářů ke Kukačkám 2 takový pocit neměl. Naopak jsem měl příjemný pocit z návratu po dvou letech na tábor s lidmi, na které se těšíte. Motivující je i to, že ve druhé sérii můžete kvalitativně zvednout to, co jsem jako herec v první sérii zanedbal nebo ne úplně pochopil.

Za honorář z natáčení filmu Lidice jste před dvanácti lety rodičům koupil sporák.
Ano. A taky jsem si z něj zaplatil studentský pobyt v Londýně.

Čím jste komu udělal radost za honorář z Kukaček?
Před Lidicemi jsem byl bez peněz, takže honorář byl zapamatovatelnější zlom oproti dnešku, kdy už nějaký hmotný základ dlouhodobě mám. Ale díky za připomenutí, možná bych rodičům zase něco koupit mohl. Ačkoliv dnes, kdy už s nimi nebydlím, se na to dívám z jiného úhlu. Přijde mi, že cennější než koupit rodičům sporák je umět udělat si na ně čas.