„Kdysi jsme měli s Petrem (Kratochvílem, otcem jejího syna Filipa – pozn.red.) na Floridě dům a jezdili tam vždycky na tři čtyři měsíce. Ale to už je dávno a ani se mi po tom nestýská. Jsem ráda, že mám tu chalupu, i když jsem na ní už dva roky nebyla. Ale vím, že na ni jednou řada přijde,“ říká zpěvačka.
K chalupě patří i zvířata – šest ovcí a poník Čita, o které se starají její známí. „Vlastně ani nevím, kolik jí je let. Někdy mám o ni i strach, ale ona je tak strašně statečná... Jak žije mezi těmi ovečkami, tak si možná myslí, že je ovce. A je vedoucí, všichni za ní chodí jak za pejskem. A doma mám rybičky, kočky a pak to velké zvíře vedle sebe,“ směje se Bílá a naráží na svého životního partnera Radka Filipiho.
„Možná by mi dovolená chyběla víc, kdybych nežila v přírodě a nemohla si tam pěstovat svoje ředkvičky a kedlubny,“ přemýšlí. „A teď přichází jaro, což je krásné. Líp se dýchá, probouzí se příroda... A já se zamilovala do orchidejí, na které jsem se dívala doma celou zimu. Je to kolektivní kytka, když vykvete jedna, začnou se otevírat i ostatní. Někde jsem to četla. Tak začínám uvažovat, že si pořídím skleník, abych jich tam mohla mít ještě víc,“ říká zpěvačka.
Většinu jich dostala na koncertech od fanoušků v květináčích. A všechny jsou bílé. „Mám ráda věci pod kontrolou. Aspoň to, co můžu mít,“ směje se a o jiné barvy těchto květů nestojí.
Zatímco jiní jezdí dobíjet baterky v zimních měsících k moři nebo na hory, Lucie Bílá je výlučně doma. „Já čerpám energii z projektů, kterým se daří. Ať už je to divadlo, koncerty, šperky, které se dobře prodávají nebo předávání invalidních vozíků. Teď už to byl šedesátý,“ vysvětluje. „Pro mě je důležitá dobře zvolená práce. Dřív mě vyčerpávalo, když jsem na něco kývla jenom ze zdvořilosti, abych udělala někomu radost a na sebe nemyslela. To už teď nedělám.“
Lucie Bílá a Radek Filipi
Od chvíle, kdy převzala vedení divadla, jehož je už čtyři roky jedinou majitelkou, z dalších scén se jí už tolik neozývají. „Oni všichni dobře vědí, že hned tak do něčeho nepůjdu. A některé nabídky jsou i skvělé, ale zase se mi do toho mého programu nevejdou. Třeba Štefan Margita mě oslovil, jestli nechci vystupovat jako host na jeho koncertě v O2 areně. Musela jsem ho jsem odmítnout, protože nestíhám,“ vypráví.
Dlouhá léta působila v Hudebním divadle Karlín nejen jako interpretka, ale i koproducentka inscenací. S covidem situaci přehodnotila. „Turisté se ztratili a nevědělo se na jak dlouho. Tak mi nezbývalo než říct v Karlíně: Musím se vrátit domů, do svého divadla,“ říká o scéně, která se dříve jmenovala Ta Fantastika a jejíž program byl postavený na nonverbálním divadle.
„I když se tam o mě starali moc hezky a měla jsem tam krásné role. Sama jsem si mohla vybírat, v čem budu hrát. A v šatně dokonce ubrousili kus stolu, abych do něj neustále nenarážela a neměla na noze modřiny,“ vzpomíná na karlínskou scénu. „Ale nastal čas a bylo logické, že jsem šla do svého.“
Přemysl Pálek, Denny Ratajský, Martin Sobotka, Iva Pazderková, Lucie Bílá, Peter Pecha, Kateřina Pechová a Zbyněk Fric na tiskovce k představení Taťkové
Dříve se tu a tam objevila i ve filmu, ale i tyto nabídky ustaly. „Občas ještě něco přijde, ale já vůbec nemám čas ráno v šest chodit na natáčení, když jezdím domů ve dvanáct anebo když do dvou do rána navlékám šperky, které se tak krásně prodávají a jsou pro mě druhou profesí. A ani nevím, jestli bych byla přínosem. Vždycky jsem v těch filmech strašně moc vidět, nějak z nich trčím,“ směje se.
„A taky mě už dneska baví být v pozadí. Už nemám potřebu hrát hlavní role. Ani tady v mém divadle a lidi to oceňují, říkají mi to. Je pryč doba, kdy jsem ve školním sboru snažila všechny překřičet, takže jim nezbylo, než mě strčit dopředu, a od té doby jsem sólistkou,“ usmívá se.
Letos slaví zpěvačka významné výročí. „Před čtyřiceti lety jsem nazpívala písničku Neposlušné tenisky, tenkrát se narodila Lucie Bílá,“ říká zpěvačka. Jako Hana Zaňáková, což je její rodné jméno, bude příští rok slavit další kulatiny - šedesátiny. Při té příležitosti chystá Černobílé turné. „Už jsem ho jednou měla, to bylo k mým pětačtyřicátinám, ale vracím se k tomuto názvu a barvám, protože ke mně patří a dávají prostor i výtvarníkovi, aby dobře vyladil scénu,“ vysvětluje.
„Přála bych si, aby toto turné bylo zemité, dospělé, klidnější, bez rušivých věcí okolo. Aby bylo víc o mně. Abych tam neměla deset převleků, ale třeba jenom dva a jenom jednoho hosta, ale zato velký orchestr. A vybrala jsem si haly, ve kterých uvidím na své fanoušky až do poslední řady, přičemž v Praze vystoupím jenom ve Státní opeře. Nechtěla jsem nic obrovského. Už jsem si to vyzkoušela a neláká mě to,“ vysvětluje.
Zastavit se, nadechnout, srovnat myšlenky a třeba vykročit trochu jiným směrem netouží. „Kdybych byla jenom zpěvačkou, možná bych si řekla, že už nechci jezdit od města k městu po celém Česku a Slovensku křížem krážem, ale žít si jenom pro sebe. Ale mně všechny ty věci, kterým se věnuji, přinášejí takovou radost, že nemám potřebu zbrzdit. Já si žiju pro pro sebe tím, že mám svoje divadlo, kde někdy i nehraju, ale jenom produkuju a pak chodím plácat rukama na premiéry. Užívám si toho, že sedím doma, dívám se na pohádky a navlékám šperky, které pak pouštím mezi lidi. Že nemusím vařit, protože jídlo si nosím z vlastní hospody v Otvovicích. A taky umím jen tak sedět na terase svého domu a popíjet kávu,“ zdůvodňuje.
Lucie Bílá a Radek Filipi (23. května 2024)
„Jsem takhle spokojená. Ale je to i proto, že jsem potkala skvělého životního partnera. I lidi kolem ho mají moc rádi a na koncertech říkají: My ho chceme vidět. A pak je většinou překvapí, jak je obrovský, což z fotek není tak znát,“ říká.
Nejnovějším projektem jejího divadla bude muzikál Ondřeje Brouska a Ondřeje Gregora Brzobohatého Taťkové. Scénář napsal Antonín Procházka, který se zároveň ujme režie. „Miluji práci Tondy Procházky a jeho zkoušky. Protože on zkouší od desíti do dvou. Pamatuji se, když jsme dřeli v divadle od devíti do dvou a od čtyř do šesti, takže jsem tam skoro i spala. Tak to tady není, neždímáme herce z posledních sil,“ říká Bílá.
Příležitost hrát dala svým věrným. Zahraje si v něm Iva Pazderková, manželé Peter a Kateřina Pechovi, Denny Ratajský ale také Aleš Háma, Václav Kopta a další. Sama bude, jak říká, pouze přihlížet a na závěr tleskat.
