Setkali jsme se na světové výstavě kosmonautiky v Brně, jelikož 20. července to bude 55 let od přistání člověka na Měsíci. Co vy a vesmír? Fascinoval vás, když jste byl teenagerem?
Jasně, už od dětství, ani jsem nemusel být teenager. Za nás ještě bylo krásné dívat se večer na hvězdy, ten světelný smog nebyl tak veliký. Takže zejména o prázdninách bylo fascinující ležet večer na zádech a dívat se na nebe. Dneska se to nebe zase na druhou stranu hýbe daleko víc a člověk může jenom spekulovat o tom, co to tam všechno létá. Vesmír je podle mě fascinující pro každého člověka, který se chvilinku dívá v noci na nebe.
Posíláte svoje přání nahoru do vesmíru, jako to dělají někteří?
Čas od času ano. Nedávno se mi dokonce povedlo vidět padající zhasínající objekt, byla to jakási kometa. Bylo to na druhé straně zeměkoule, takže samozřejmě jsem si přál. Člověk párkrát za život zažije padající hvězdu. Okamžitě vás to napadne a nějaké přání tam vyšlete.
Jste zvyklý léta na Ypsilonku. Naposledy jsme spolu dělali rozhovor v Stavovském divadle. Už vám z beder opadla zodpovědnost z Národního divadla?
Ta zodpovědnost nespadne nikdy. Velký rozdíl je mezi tím, když člověk na jeviště vejde, jestli má trému nebo strach. Já mám trému, ale nemám strach. Mně se tam líbí.
Na Netflixu měla premiéru komedie Beverly Hills Cop: Axel F, což je pokračování Policajta v Beverly Hills. Vy jste v něm daboval Eddieho Murphyho. Jaká to pro vás byla zkušenost?
(smích) Bylo to super. Nedaboval jsem ho poprvé. Myslím si, že ten film má určitou nostalgii. Ani nevím, jak dlouho od jedničky to je?
Jednička je z roku 1984.
Takže čtyřicet let. Je to návrat k něčemu, co lidi znají a čekají, jaké to bude. Myslím, že se to docela povedlo a nepatří to mezi filmy, kde si člověk řekne: Ježíšmarjá – čtyřka nebo trojka, to už bude hrůza! Je tam spousta zajímavých momentů a myslím, že to opět lidi pobaví.
Když přijde léto, pociťujete nostalgii raného mládí a osmdesátek?
Přiznám se, že ani ne. V létě mám sice volno, které si nějakým způsobem hlídám, ale nejsou to celé prázdniny. Takže i tak se čas od času nějaká práce objeví. Občas, když člověk zavítá třeba na místo, kde trávil prázdniny, tak se vám vybaví nějaké vzpomínky. Ale člověk má nyní zase nové zážitky a tím pádem tam nostalgie není tak velká.
Když trošku zvážníme, teď reprízují Slunce, seno, erotiku, kde hraje i váš tatínek. Jaké to je sledovat film s vědomím, že už není mezi námi?
Tak samozřejmě, že to člověku vžene slzy do očí. Taťka zemřel letos, takže je to ještě čerstvé. Ale zase na druhou stranu si říkám, že on tam určitě mezi těmi hvězdami je. Když se podívám na nebe, nebo když si člověk vzpomene na něco či zažívá něco nového, tak si říkám, že táta tady s námi je. Že se na nás kouká, má radost a tleská tomu. Třeba při premiéře ve Stavovském divadle, kde byla moje maminka už sama. Ale táta, kdyby tam byl, tak určitě by byl rád. Myslím si, že to shůry pořád sleduje.
Přestal jste definitivně být dítětem a dospěl jste v ten moment ztráty rodiče?
Já vám nevím, jestli se tomu dá říct, že člověk dospěl... Víc si uvědomujete nějaké věci. Třeba blízkost té smrti, kterou si člověk v dětství a mládí ani tolik neuvědomuje. Ale s přibývajícím věkem rozhodně ano. Myslím si ale, že člověk by nikdy neměl stoprocentně dospět v tom pravém slova smyslu. Pokud ve vás zůstane napořád kus dítěte, je to pro život daleko lepší.
Je teď důležitější objetí a semknutí rodiny, když si najednou člověk uvědomuje, jak je čas skutečně vzácný?
To je důležité pořád. Takováhle událost vás samozřejmě víc semkne. Ale objetí a fyzický kontakt mezi blízkými lidmi je čím dál tím důležitější v dnešní přetechnizované době, když se lidi už zdraví pomalu jen přes mobilní telefony. Osobní kontakt je hrozně důležitý.