Herec a dabér Ladislav Županič, zpěvačka Yvonne Přenosilová, herečky Zdena Hadrbolcová či Jana Šulcová. Do pomyslného uměleckého nebe odešla v loňském roce řada českých umělců a umělkyň, kteří po desítky let rozdávali radost jak z televizních obrazovek a rozhlasového éteru, tak z divadelních a koncertních pódií. Týdeník 5plus2 je připomíná prostřednictvím moderátora Aleše Cibulky, jenž tyto osobnosti znal řadu let osobně a mnohdy měl možnost proniknout i do nejniternějších zákoutí jejich osudů.
Yvonne Přenosilová, která zemřela loni v září, byla charakteristická svým často velmi sarkastickým humorem. Asi vás při vysílání, kdy jste společně v rozhlase moderovali, i nejednou překvapila, že?
Yvonka byla prostě neřízená střela. Od mládí byla vychovávána v tom říkat pravdu. Co na srdci, to na jazyku. Když jako mladinká dívka podepsala 2000 slov, netušila, na jak dlouho si tím zavaří. Možná to někdy vypadalo, že trochu pábí, ale chyba lávky – byla to velmi chytrá žena, která toho hodně zažila a měla mnoho životních zkušeností. Vzpomínám si, jak někdy v roce 2002 měl Český rozhlas akci na podporu českých podnikatelů a moderátoři stanice Praha – dnes Dvojky – tehdy prodávali v nejrůznějších obchodech, které měly české majitele. Na nás s Yvonne vyšly lahůdky v Berouně. Baronka, jak jsme jí říkali, byla dokonalá. Zákaznice třeba chtěla 20 deka eidamu, Yvonne uřízla víc než půl kila a než by to napravila, přemluvila dámu za pultem, že to vlastně chce. Navíc se nám nějak pomotaly cedulky mezi salámy a celé odpoledne jsme prodávali luxusní zahraniční salám za cenu vysočiny. Snad ten obchod tenkrát nezkrachoval.
V roce 2006 se po vašem společném pořadu Host do domu rozpoutala bizarní kauza, kdy Yvonne Přenosilová ve vysílání přirovnala gesta tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka k těm, kterými byl známý někdejší fašistický diktátor Mussolini. Taková zdánlivá drobnost se nakonec řešila i v parlamentu a vy jste museli v pořadu skončit…
To bylo! V jednom dni jsme byli na titulních stránkách všech novin. Od Blesku až po Lidové noviny. Ale vy jste to jako jeden z mála řekl přesně – přirovnala gesta, nikoli chování nebo nedej bůh činy. To by si samozřejmě nedovolila. My dostali padáka a málo už se mluvilo o tom, že jakási odbornice na nonverbální komunikaci byla oslovena, aby provedla srovnání. Zjistila, že pan Paroubek měl – nebo možná stále má – velmi podobná gesta jako Mussolini. Zdůrazňuji gesta rukou, mimiku, aby opět nedošlo k záměně. Tenkrát byla jiná politická atmosféra. Laťka se posunula o tolik níž, že dneska by si toho nikdo ani nevšiml. Ale nás to tehdy moc sblížilo.
Koncem roku nečekaně odešel herec a dabér Ladislav Županič. Ačkoliv byl držitelem i Ceny Thálie, mám pocit, že film a televize jeho talentu nevyužily dostatečně. Jak to vnímáte vy?
Máte naprostou pravdu. I když těch menších rolí a roliček je nespočet. Pro mě byl Láďa naprostým průkopníkem muzikálu u nás. Jak v 60. letech minulého století, mám tím na mysli třeba slavnou West Side Story, pak pochopitelně jeho slavnou ředitelskou éru v Hudebním divadle v Karlíně. Miloval jsem ho jako Higginse v My Fair Lady, jako student herecké školy jsem ho s Jitkou Molavcovou viděl v Hello, Dolly! jedenáctkrát. Láďa byl fenomén – skvěle hrál, zpíval, tančil, prostě klasický muzikálový herec.
Moderátor Aleš Cibulka skončil na jednotce intenzivní péče |
Jeho úmrtí bylo překvapivé, protože nedlouho před tím ještě hrál. Byl jste poté ve spojení s jeho blízkými, abyste zjistil, co se přesně odehrálo?
Na pohřbu ve strašnickém krematoriu jsme samozřejmě s jeho blízkými mluvili, ale rodina si přeje, aby to zůstalo mezi nejbližšími. Nehledejte za tím žádnou senzaci. Vlastně to, co se o tom psalo, je pravda. A že to bylo hodně brzy a nečekaně, to podepisuji dvakrát. Láďovi sice bylo osmdesát, ale nepůsobil tím dojmem. Elánem a nábojem byl maximálně šedesátník.
Není tolik známé, že byl velkým fanouškem letectví. A ještě méně se ví, že jeho tatínek byl vynikající pilot, který se znal s řadou letců, již se později stali slavnými v zahraničním odboji za druhé světové války. Co vám o svém vztahu k létání a o svém tatínkovi vyprávěl?
Vzpomínám si jako dneska, kdy mi Ládík vyprávěl v kavárně Slavie tuhle historku. Díky tatínkovi létal už asi od dvou let. Když mu bylo o pár let víc, létali na takzvané „bejbině“, to byl hornokřídlý jednoplošník. A co čert nechtěl, havarovali. Nic vážného, ale viseli někde ze stromu,museli je z kabiny vykopat krumpáčem. Klukům se díkybohu nic nestalo. Tatínek Ládíka nabádal, aby nic neříkal mamince, protože ta by už je nikam nepustila. Nasedli na kolo, táta vzal Láďu na klín a během cesty domů se vymázli někde na písku. Pan Županič si zlomil nos, Láďa nohu. Mamince pak hrdě hlásil: „Mamí, my jsme s tátou spadli na kole!“ To byl prostě Láďa, všechno bral s humorem.
V létě zemřel legendární spisovatel Milan Kundera. Měl jste možnost s ním dělat rozhovor?
Jejda,to by bylo, ukořistit k rozhovoru Milana Kunderu. Když odešel, hledal jsem do své každodenní kulturní rozhlasové rubriky jen záznam jeho hlasu, a i to byl problém. A na co bych se zeptal? No, těch otázek by bylo.
Aleš Cibulka v roce 1989
Asi dva týdny po úmrtí Milana Kundery odešla také herečka Jana Šulcová. Tu jste zpovídal. Řekněte, nakolik byla ochotná hovořit o svých problémech s alkoholem a antidepresivy?
Měl jsem tu čest být autorem a průvodcem televizní 13. komnaty. Neustálé dotazy novinářů a velmi časté dezinterpretace ji vedly k tomu, že se jednou provždy rozhodla říci pravdu a už nikdy se k tomu nevracet. Byla to silná žena, byla odvaha promluvit o někdejších problémech. Ale jak sama říkala, a já si to mnohokrát opakuju: Není hanba padnout – je hanba zůstat ležet!
Poznamenalo to zásadně její herecké vytížení v poslední etapě života?
Samozřejmě. Měla už svoje roky, a co ji hodně štvalo, že ji netaktní „novináři“ stále srovnávali s onou Janou Šulcovou z 80. let minulého století. Ona byla opravdu jednou z nejkrásnějších českých hereček všech dob. Když je ale dáma v letech, nemůžete čekat, že bude vypadat pořád stejně. To je jen zbožné přání nás, diváků. Co ji ovšem nikdy neopustilo, to byl její smysl pro humor. Sarkastický, černý, drsný. To byla Jana.
V době našeho seznámení jsme žili hodně bouřlivě, říkají Cibulka a Jagelka |
Zmínil jste pořad 13. komnata. Je vám někdy proti srsti je otvírat, nebo to vnímáte jako součást své práce?
Třináctých komnat jsem natočil celkem jednadvacet. A nikdy jsem do toho nešel proto, abych lačně hledal bulvární témata, ale abych ukázal cestu, dodal sílu těm, kteří prožívají stejný průšvih. A tak to bylo i u mých hostů. Hlasatelka Mařenka Retková do toho nešla proto, aby ji národ litoval, ale proto, aby národu řekla, že před rakovinou děložního čípku může chránit očkování. A tak to bylo v každém případě. A ptát se na to? Před kamerou? Bylo to těžké, zvlášť u kamarádů, u kterých jsem věděl, jak složité téma probíráme. Když Mařenka točila „třináctku“ na oplátku zase se mnou, uvědomil jsem si, jaká je to odvaha. Otevřít se před statisíci diváky…
Další skvělá herečka Zdena Hadrbolcová zemřela v listopadu. I v pokročilých létech překypovala ve svých rolích energií, živelností. Byla taková i mimo kamery?
Neskutečná! Když byla mým hostem v rádiu, byla to už dáma po osmdesátce. Dorazila v teniskách, v kšiltovce, oblečená jako třicítka. Decentně jsem se jí ptal, jestli by se neměla oblékat jako penzistka a ona se smála, že doma nic takového ani nemá. Také moc moudrá a milá dáma.
Aleš Cibulka■ Narodil se 25. března 1977 v Sokolově.  ■ Jako spisovatel se věnuje především osudům hereckých hvězd první republiky. Dvě knihy věnoval Nataše Gollové a jednu Zdence Sulanové. Populární je jeho každoroční Cibulkův kalendář pro pamětníky. V roce 2023 mu vyšla kniha Koho mi nadělil Tobogan, v níž připomíná nejzajímavější povídání z populárního rozhlasového pořadu. |
V posledních měsících svého života na tom ale po mozkové příhodě nebyla dobře, čas trávila v léčebně dlouhodobě nemocných. Prý trpěla samotou. Měl jste možnost s ní být nějak v kontaktu v posledním roce?
Takhle blízcí přátelé jsme, bohužel, nebyli. Ale víte, co se mi vybaví? Když jsme se viděli poprvé, byla neskutečně překvapená, jak jsem vysoký. Z televize ten pocit neměla. Hned jsme si padli do noty a objali se.
Paní Zdena vyučovala na DAMU na katedře autorské tvorby, a to pod vedením Ivana Vyskočila, což je další jméno, které se bohužel objevilo na pomyslném památníku odcházejících legend. Říkalo se o něm, že to byl velký samorost, svérázný člověk. Měl jste s ním také takovou zkušenost?
A víte, že s ním jsem se vůbec nikdy nesetkal? Škoda, nějak jsme se míjeli.Jeho stopa v českém divadle je fascinující. Pro mnoho lidí ale zůstane podvedeným profesorem Siřištěm z Kamaráda do deště.
Patřil k zastáncům divadelní improvizace. Je pro vás výzvou, či strašákem?
Improvizaci miluju. Ovšem předchází jí dobrá příprava. Abyste mohl improvizovat, musíte mít postavení pevné základy, na kterých budete stavět. Mnoho mladých moderátorů si myslí, že prostě přijdou a budou mluvit. No, ono to zase tak jednoduché není.
Loni vám vyšla kniha vzpomínek na historky s hosty v rozhlasovém pořadu Tobogan. Plánujete další?
Prozradím vám to jako prvním. Kromě tradičního stolního a nově také nástěnného Cibulkova kalendáře pro pamětníky letos na podzim chystám knihu, která představí hvězdy pamětnických filmů tak, jak je neznáte. A knížka to bude hodně netradiční. O vizuální stránku se navíc postará Monika Pavlovičová, která dokonale vymyslela třeba Tramvajačku nebo Farářku. Zaprvé je šikovná – a zadruhé je to moje neteř. Tak se máte na co těšit.
