Jaký humor je vám blízký?
Nevím, jestli se to dá nějakým způsobem specifikovat, a ani to nebudu umět vysvětlit. Jsou to věci, které mě rozesmějou a přijdou mi zábavné. Jsou to historické věci jako humor Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse. Stejně tak se směju u filmu Slunce, seno, jahody. Vůbec mi to nevadí a vůbec mě to neuráží. Stejně tak se směju u filmů U pokladny stál a Ducháček to zařídí Vlasty Buriana, což už budou skoro stoleté filmy. Takže já se prostě rád bavím.
S vámi je humor spjatý. Moderoval jste například Ptákoviny. Kam se podle vás humor od devadesátek posunul?
Myslím, že se neposunul. Ztrácí se ze světa kvůli všem omezením, co dneska lidi nesmí říkat a z čeho si nemůžou dělat legraci. Mně to přijde tak moc, že se obávám, že humor za chvíli nebude žádný. Přitom byl vždycky odrazem společnosti a ve chvíli, kdy ho společnost zakazuje, tak je to normální cenzura. Vždy se dělávaly vtipy na různé národnosti, etnika, různé společenské nešvary, a to se teď nesmí. To se každý hned urazí a začne vás napadat z nějaké nesnášenlivosti a netolerance. Ale to je špatně.
Myslím, že už ve středověku měli králové své šašky, ti jediní mohli říkat pravdu. Sice, jak se říká u českého klasika, dostali za to kopanec do zadku, ale každý dostal to, co měl, a jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.
Ale dneska si už nedovedu představit věci, které jsme třeba dělali v devadesátých letech na Nově s Petrem Vackem v pořadu Na vlastní nebezpečí. Dnes už by nás s tím ani nepustili před komisi. A to si myslím, že je hrozná škoda. Tohle by nemělo být.
Režisér Zdeněk Štěpán a herec Martin Dejdar při dabingu seriálu Simpsonovi (14. června 2018)
A coby hlas Bárta Simpsona, kterého dabujete už přes třicet let, tak tam vnímáte ta omezení?
Ne, tam to vůbec nevnímám. Jediné, co jsme tak jako zaslechli, že někteří dabéři, herci, je vznosné říct kolegové z Ameriky, třeba Hank Azaria, se vzdali po tolika letech dabování některých postaviček. Protože není Ind a černoch. Ale kdo z nás je žlutý, že jo? Když to budeme brát do důsledků. Ty postavičky jsou žluté a mají čtyři prsty. No to by to nemohl dabovat ani jeden z nás!
A dovedete si představit, že by přišlo nařízení, že muži nesmí dabovat ženy? Tak by přestal dabovat Jirka Lábus Marge a kde by to bylo? Bylo by to špatně. Navíc v zemích, jako jsme my, v Evropě, budete těžko hledat dejme tomu herce s černošskými kořeny, aby mohli hrát černochy a mluvit je. Tady to prostě není. Jsme úplně jiná země, my jsme jiní. Takže mně tahleta hysterie přijde úplně zbytečná.
Zmínil jste Slunce, seno, jahody. Ve třetím pokračování Slunce, seno, erotika jste se dokonce potkal před kamerou s tatínkem. Jak na to vzpomínáte? Někteří lidé si dokonce mysleli, že váš táta je Ital.
(smích) Táta není Ital, je normálně z Chrastí u Chrudimi jako já. Ale vzpomínáme na to velice často a velice rádi, protože celé natáčení bylo tak nezapomenutelné a tak zvláštní, že to už prostě nikdo předtím a nikdo potom nikdy nezažil.
Byli jsme vlastně první film v roce 1990, který se ještě navíc vyjel točit do zahraničí. S těmi babičkami, z nichž některé v životě nebyly dál než ve Strakonicích, tak najednou lup až támhle někam do Itálie. Všichni jedním autobusem, celou dobu herci, štáb… No, bylo to skvělé. Byl to naprosto unikátní zážitek. Některé pasáže z toho zájezdu jsou tak nereprodukovatelné. Asi jako cesta hokejistů z Nagana.
Z Polska na Filipíny a zpátky. Martin Dejdar vzpomínal na dětství s otcem námořníkem |
I podle snímků na sociálních sítích vypadáte, že máte spokojenou rodinu. Co je podle vás klíčem?
To vám řeknu. Klíč vám tedy neřeknu, ale spíš je to o tom, aby si lidi vycházeli vstříc, aby se slyšeli, aby si byli schopni ustoupit a byli tolerantní jeden vůči druhému. To si myslím, že je základ. Když někdo bude prosazovat jenom svoje věci, názory, zájmy a bude nutit, aby všichni ostatní ustupovali, to nemůže dlouho fungovat. Ve vztazích, i rodinných, je důležitá vyváženost. To je základ.
Někdy herec, aby byl spokojený v životě a finančně zajištěný, musí brát kšefty tak, jak přicházejí. Měl jste někdy v životě období, že jste si ukousl až příliš velké sousto?
Heleďte s tím se potýká každý. Jsou roky, kdy jedete na vlně, a pak jsou roky, kdy skutečně čekáte, že vám někdo zavolá, a jdete hrát nebo dělat věci, které jste třeba normálně nedělal. Ale to je úplně běžné, že to asi potká každého. V branži se pohybuju – letos to bude čtyřicet let, protože v roce 1983 jsem nastoupil na DAMU. Takže nechcete to, ale je to tak, tomu se nedá vyvarovat. Ale tím, že většina z nás má angažmá třeba v divadle, ne, že by vás to uživilo, ale nemusíte být úplně vystresovaní z toho, že byste vůbec neměli žádný příjem. Takže to divadlo je schopné vás nějakým způsobem udržet při životě.
A teď jste na spokojené vlně?
Ale teď to docela jde. (smích)
