Pětasedmdesátiletý Kaku, profesor teoretické fyziky na City College of New York, proslul jako špičkový vědec i zkušený popularizátor poznání.

Čtenář jeho novinky, kterou v překladu Jana Petříčka vydalo nakladatelství Prostor na nedávný Velký knižní čtvrtek, si dlouho spokojeně medí, že všechny ty čtvrté rozměry, zrychlující se čas a kvarky chápe. Dokud si nevšimne, jakou fintou toho autor dosahuje.

Související

Slunce vyhasne, ale dobře to dopadne. Kniha fyzika Michia Kakua nabízí pozitivní vizi

Když je něco příliš komplikované, než aby to šlo zhustit na pár řádek nebo do bonmotu, Kaku to prostě vynechá. Zaníceně například píše o Schrödingerově rovnici - ano, to je ten chlápek, co zavíral kočku do krabice. Až následně čtenáři dojde, že vůbec nebyl zatížen jejím obsahem.

Michio Kaku zjevně usoudil, že ten, kdo rovnicím - o kočkách nemluvě - už dříve rozuměl, další vysvětlení nepotřebuje, a kdo se v nich neorientuje, asi to nedožene. Autor čtenáře nezkouší, spíš se ho zkouší okouzlit. Přivádí jej k dalším a dalším teoriím, k uvědomění, že fyzika opravdu neskončila Einsteinem. Skrze všechny ty kvarky a červí díry dochází k poznání, že vesmír je asi skutečně pouze třírozměrný, pokud tedy nepočítáme čas, ale mnoho dalších vesmírů, které všude kolem vznikají a zpravidla vzápětí zanikají, bude zřejmě jedenáctirozměrných.

Že to zní šíleně? Jistě, jen tak to totiž může být pravda. Na konci snažení soudobých astrofyziků by pak měla stát takzvaná teorie všeho. Ta by měla být nejen dostatečně šílená, ale rovněž souměrná a krásná, což je podle autora knihy jedním ze základních aspektů funkčních metod poznání světa, případně světů.

I Božská rovnice je taková. Plná příměrů (představte si rybník plný vody a trochu ho pootočte) či nečekaných tvrzení (když v rádiu slyšíte šum, jeho část pochází z velkého třesku).

Obal knihy Božská rovnice. | Foto: Nakladatelství Prostor

Kakuova fyzika dávno není disciplínou pevných konstant, které můžeme pokojně sčítat. Jsou to tekuté písky, kde intuice může být vědci podobně platná jako supervýkonný počítač. Ani ten ale nemusí znamenat jistotu, což víme už ze Stopařova průvodce galaxií. V tomto známém sci-fi románu od Douglase Adamse počítač na základní otázku života, vesmíru a vůbec odpověděl: "Čtyřicet dva."

Takhle jednoznačnou odpověď Michio Kaku nenabízí. Nejsilnější je přesto v mezioborových úvahách, kdy fyzika subatomárních částí přechází do filozofie a teologie. Ke cti mu slouží i jeho dějinný optimismus, nikdy nepropadne nihilismu či otupělému mudrlantství.

Bylo by troufalé tvrdit, že každý čtenář Božské rovnice nakonec vesmíru porozumí lépe. Někteří se možná pustí do hlubšího studia, ale kniha má smysl i pro nás ostatní: ačkoliv kosmu stále za mák nerozumíme, můžeme být uhranuti jeho krásou a logikou. Navíc můžeme fandit lidem jako Michio Kaku, kteří se o takové porozumění poctivě pokoušejí. A dokonce si najdou čas o tom napsat.