Setkáváme se při natáčení talkshow 7 pádů Honzy Dědka. Co vy a rozhovory? Býváte nervózní, když na ně dojde a navíc před kamerou?
Vůbec. Naopak, já se na to těším. Honza a vůbec všichni moderátoři jsou zpravidla připraveni, my si vždycky řekneme, že nechceme vůbec vědět, o čem ten rozhovor bude, ať to má nějakou živost. Takže spíš si to užívám, je to taková radost.
Jak vzpomínáte na období, kdy jste v začátcích na Nově s Adélou moderovali a chodili vám před kameru respondenti. Bylo to někdy krušné, že se vám opotilo z někoho čelo?
No jistě. Když jsme dělali Snídani s Novou, tak tam jsem několikrát za sebou dělal rozhovory s panem Milošem Zemanem. Tehdy nebyl prezident, ale byl to velmi obávaný host. Dělal jsem rozhovory s celou řadou osobností, které třeba nikam nechodily, nebo si to nějakým způsobem domluvily s někým a byly velmi nekompromisní v přípravě. A to jsem všechno, jak se říká zjednodušeně, vyžral vždycky já. Nikdo to nechtěl dělat.
To jsem často byl, neříkám úplně nervózní, ale musel jsem se trošičku připravit, abych věděl. To bylo náročné. To už je úplně pryč všechno, ale ten fenomén televize Nova tenkrát byl monstrózní. Ale hlavně z té naší strany. My jsme opravdu mohli všechno. Co jsme si vymysleli, to jsme tam zrealizovali, jestli to byla písnička, nebo pořad, cokoliv. Byla to opravdu čistá radost. Taková ta devadesátková.
A byla to taky trošku extrémní psychická zátěž? Protože to byla celá řada projektů.
Pro mě to byla obrovská psychická náročnost. Byť mi to asi nebudete věřit, ale já bych byl nejradši jezevec schovaný někde v noře. Kolega Pavel Svoboda mi jednou říkal: Neboj, za chviličku tě začnou poznávat lidi na ulici. Já na to: No, to se neboj, to jako vůbec. No a potom to všechno přišlo, a to bylo náročné. Nejenom pro člověka, který na to vůbec není zvyklý a nic takového neočekává. Tenkrát jste se na Nově objevil a za týden vás znali všichni.
Pořád tak rád běháte a sportujete?
Já jsem sem přiběhl. To musí být, už se to stalo součástí mého života. Ani nevím, jak je to možné, protože jsem nikdy žádný běžec ani velký sportovec nebyl. Ale teď, když bych si nedal tu hodinku denně sám pro sebe, tak už bych nevěděl. Dokonce to funguje tak, že i na natáčení různých pořadů, nebo když mám zkoušku divadle, tak se to přeruší a dají mi hodinu čas. To považuju za velkou radost.
Jak moc úzkostlivě se staráte o svoje zdraví? Dojde sem tam na nějakou očistu nebo i dietu?
Ta úzkostlivost je daná i tím, čím jsem si prošel. Myslím i na takové detaily, jako jsou kotníky, nohy, kolena a kyčle. Na několik nabídek, kterých bylo poměrně dost – Běhej lesy, Běhej hrady a další, jsem vesměs odpověděl negativně. To pro mě není. To jsou veliké sportovní výkony, běhá se nahoru, z kopce dolů, skáče se po pařezech. A já se o ty svoje nohy bojím. Taky si vzpomínám, že když jsem byl ve StarDance, tak mi zakázali běhat, což, teď už to můžu přiznat, jsem nedodržoval. Ale oni se báli, abych se nezranil. Takže ano, starám se o sebe.
Dovedete nám popsat svoje současné radosti života?
Život samotný. Já budu asi velmi skromný a možná vás ta odpověď nepotěší. Ale radost je jenom ten samotný život. Já k životu nic nepotřebuju, jenom radost ostatních lidí, to mě nabíjí. Takže když se na mě teď vy tady smějete, tak mně to stačí.
28. ledna 2022 |
