22°C
V knize 1989 očima 30 zpěvačka otevřeně promluvila o těžkém období své kariéry, kdy ji chtěl zničit komunistický režim. Její podpis petice Několik vět, ke kterému došlo v Divadle Sklep, totiž znamenal pro komunistický režim tvrdý úder na solar…
„Přitom jsem tehdy ani nevěděla, že nějaká taková petice existuje. V divadle mi ji dali do ruky ještě před představením, hned jak jsem přišla, koukla jsem na ni, o pauze si ji pečlivě přečetla, a potom ještě jednou po představení. Přišla mi úplně v pořádku. Nebylo v ní nic, co by slušný člověk neměl podepsat, nebo měl důvod nepodepsat. Tím, že jsem v divadle byla celý večer a měla čas si vše v hlavě zpracovat, jsem pak s podpisem souhlasila.“
*Petici vám předložil Ondřej Trojan s kolegy. Byla na nich znát nervozita? Přeci jen nevěděli, jak budete reagovat…
„Nebyla tam žádná nervozita. Byla to úžasná partička, kterou jsem měla a dodnes mám velice ráda, často jsem chodila na jejich besídky. Navíc v té době už petici podepsalo docela dost lidí a Sklepáci měli za to, že je otázkou dalších čtrnácti dnů, kdy budou oslovovat další osobnosti kulturního života. Vůbec mě nenapadlo, že by to ostatní nepodepsali a že sankce, které za to přijdou, budou tak těžké.“
*Váš podpis byl ale tak zásadním, že se na ostatní nečekalo, a s oznámením se šlo ven okamžitě.
„Hned příští ráno můj podpis hlásili na Svobodné Evropě. Je pravda, že to bylo trochu překvapení, i pro mě. Ale to neznamená, že kdybych to věděla, že bych chtěla čekat. Bylo to prostě tak, v té petici nebylo nic, za čím bychom si neměli stát.“
*Tohle bylo v létě a od té doby trvalo ještě několik měsíců, kdy režim držel otěže v rukou a mohl se mstít.
„Stalo se. Podepsala jsem někdy na konci června a říkala si, že to určitě nebude příjemné a nějaké sankce přijdou, ale že bych měla hned od příštího dne kompletního zaracha, to by mě nenapadlo. Nechci říkat, že to bylo těžké, ale nebylo to lehké. První avízo, že se něco děje, bylo, že najednou přestaly zvonit telefony. Domů, kde mi neustále vyzváněly a stále jsem něco vyřizovala, druhé dopoledne nikdo netelefonoval – kromě jedné kamarádky, která se ptala, jestli je to pravda. Právě od ní jsem se dozvěděla, co vysílala Svobodná Evropa. Pak bylo několik dní ticho. Tušila jsem, že se bude něco dít. A dělo. Telefonovali třeba z košické televize, kam jsem měla tři dny nato odjet s tím, že změnili koncepci a že se to ruší. Napadlo mě, že to byla moje poslední práce a že si tu letenku, kterou už jsem měla doma, zarámuju a pověsím, ale hned další den mi volali znovu, jestli bych jim ji mohla vrátit! (smích) Když opadlo překvapení, nastal velký kolotoč. Nenapadlo mě, že by moje jméno mohlo být pro režim takovou ranou, myslela jsem, že signatářů už je opravdu víc. Ale hrozně mě těšilo, že se o tom začalo mezi lidmi mluvit a že je to přimělo k přemýšlení.“
VIDEO: Jakešova „hodná holka“ Zagorová: Co říkala, když se o ní otřel nejmocnější papaláš?
Jakešova "hodná holka" Zagorová: Co říkala, když se o ní otřel nejmocnější papaláš? redakce Blesk
*Co se dělo dál?
„Nastalo přemlouvání, abych odvolala. Abych se od toho distancovala. Abych vystoupila v televizi. Byly to nepříjemné věci. Posílali za mnou různý fešný lidi, shodou okolností samý mužský. Třeba přišel pán z ÚV KSČ se seznamem lidí, kteří podepsali, a hned nato odvolali Chartu 77. Bylo to zvláštní. Říkal: ‚Vidíte, tihle podepsali, odvolali a nic se jim nestalo.‘ Mám to dodnes před očima. Byla tam řada hodně, hodně slavných herců, do kterých bych to neřekla. Ale mě to jen utvrzovalo v tom, že je se jedná o cosi závažného a že můj podpis k něčemu bude. Horší už byla jen Bartolomějská…“
*Odvezli vás i na výslech?
„Ano. Dnes říkám, že to byla legrace, ale nebyla. Byla jsem na pět hodin u výslechu. Pět hodin! Dokonce se mnou chodili i na záchod. Při výslechu se vyšetřovatelé střídali, ptali se v podstatě pořád dokola na podobné otázky, takový psychonátlak. To bylo těžké. A pak bylo opravdu pitomý, když pro mě poslali auto, které mě mělo odvézt do vily za tehdejším nejvyšším představitelem přes kulturu na ÚV KSČ Miroslavem Müllerem. Současně mi telefonoval Karel Vágner, že tam má jet také. Měla jsem tehdy zavázaný prst, protože jsem si ho předtím na chalupě málem nešikovně usekla srpem a dostala do něj zánět, dost to bolelo. A mám v hlavě nesmazatelně zapsáno, jak tam s Karlem před Müllerem sedíme vedle sebe, dotýkáme se koleny a on na nás tlačí. Že stačí, když řeknu, že jsem si to neuvědomila, tykal mi a snažil se mě přesvědčit, že se to nikdo nedozví. Jenže já když něco udělám, tak si za tím stojím. Pak přitvrdil, že ze mě udělají druhou Kubišovou, že už si nezazpívám ani notu. S tím už jsem ale počítala. To samé zkoušel i na Karla. Musím říci, že Karel to ustál a odpověděl mu, že by ho stejně s nikým jiným hrát nebavilo. To jsem ocenila. A když Müller začal křičet, zdvihla jsem se s tím, že mě bolí ten zraněný prst a rozloučila se. Vyšli jsme s Karlem před vilu, jenže to auto, co nás přivezlo, už tam nestálo, takže jsme se neměli jak dostat domů. Bylo to částečně komické, ale adekvátní k té situaci. Uvědomila jsem si, že asi opravdu nebudu moci dělat to, co k smrti zbožňuji a miluji.“
*Přemýšlela jste, čím se budete živit?
„Psala bych třeba pod jiným jménem scénáře. Ale nebylo to veselé přemýšlení.“
*Napadlo vás třeba odejít?
„Měla jsem v té době ještě vyjednaný zájezd autobusem s kamarády fotbalisty do Itálie. Hrál tam, mimo jiné právě i Karel Vágner. Tak jsme vyjeli a když jsme se vraceli, na hranicích nás zastavili a sebrali nám pasy. Stáli jsme hodinu, hodinu a půl, nic se nedělo… V autobuse začalo být velké dusno, protože každého napadlo, že je to kvůli mně, byť nahlas to nikdo neřekl. A tady opět musím ocenit Karla, který přišel k mému místu a řekl mi: ‚Píseň, já ti slibuju, že kdybych tě měl osobně pěšky převést, tak tě dostanu zpátky.‘ Bylo to od něj krásný ale zároveň hrozně smutný.“
VIDEO: Hana Zagorová se nebojí stárnutí: Klidně půjdu do domova důchodců!
Hana Zagorová se nebojí stárnutí: Klidně půjdu do domova důchodců! Markéta Reinischová, Aleš Brunclík
*V těchhle pro vás náročných měsících vystoupil se svým projevem na Červeném Hrádku Miloš Jakeš, a vy jste se stala velmi výraznou částí jeho projevu. Pasáž o vás zlidověla, dokázala jste se tomu smát i vy?
„Už ani nevím, kde jsem to slyšela prvně. Lidé na to dělali i parodie, měli z toho legraci, dokonce jsem to slyšela i v nějaké písničce. Jo, bylo to srandovní. Musím říci, že jsem se zasmála.“
*Zaváhala jste v měsících, které následovaly, jestli to máte zapotřebí?
„Ne, opravdu ne. Opravdu to nemám v povaze. Nikdo mi nedržel ruce za zády a k podpisu mě nenutil, a stejně tak jsem se nenechala nutit k odvolání. Ale nechci soudit ty, kteří odvolali. Každý žije sám se sebou a ví, co si může dovolit vůči svému svědomí a co ne.“
*Co kolegové? Dávali od vás ruce pryč?
„Přesně tak. Nikdo se moc neozýval. Jen Michal Prokop, který řekl, že mě obdivuje a že on by se bál. To bylo upřímné a opravdu fajn. Ale jinak… Pak ale podepsalo víc lidí, a každý ten podpis měl význam. Nikdy jsem nezapochybovala, jestli jsem udělala dobře. A pak přišel ten nádherný listopad, zaplněné Václavské náměstí, Letná… To byly zážitky, které nevymažu z paměti, ani kdybych chtěla. Lidem o něco šlo a působilo to strašně čistě, ozdravně.“
*Kde jste se dozvěděla o zásahu na Národní třídě?
„Doma. A byla jsem jedno velké ucho a oko. Už předtím jsem byla v kontaktu s lidmi, kterých se to nejvíc týkalo, takže jsem věděla, že se něco bude dít. Ale na místě jsem nebyla, protože jsem nebyla zdravotně v pořádku. Vím, že jsem měla velkou zlost na ty, kteří zásah na Národní třídě provedli.“
*Věřila jste, že se jedná o konec totality?
„Věřila jsem, že to je začátek jejího konce. Ale že posun bude tak rychlý, to jsem si nemyslela. Asi jsem si zprvu neuvědomila, jak velká masa lidí stojí o změnu. A zásadní byla samozřejmě osobnost a činy Václava Havla. Uměl oslovit lidi, měl dar srozumitelné řeči…“
*Znala jste ho už před tím?
„Znala jsem jeho práci od Vlastíka Harapese a Jáchyma Topola, u kterého byl Václav Havel jako doma. Věděla jsem, že píše krásné, zvláštní věci… ale že by byl tím vůdcem revoluce, to jsem se dozvěděla až později. Po podpisu Několika vět za mnou přišli, jestli bych se s Václavem Havlem sešla, ale mě opravdu v té době nebylo dobře, takže tehdy z toho sešlo. Vážím si ale všech setkání s ním, ke kterým došlo později, byl to neskutečně inspirativní člověk a měla jsem ho velmi ráda.“
*Během listopadových demonstrací jste se s ním objevila na balkoně Melantrichu. Kdo vás oslovil, jaká byla atmosféra?
„Přišel pro mě Michael Kocáb v závěsu s Michalem Horáčkem, hned jsem souhlasila. V kanceláři Melantrichu panovala nervozita, ale tomu jsem se nemohla divit. Sálala tam energie a pak… ten pohled na zaplněné náměstí!
*Zpívala jste hymnu a potkala jste se i s Martou Kubišovou, která zde poprvé vystoupila před lidmi…
„Martu jsem vždy obdivovala. Ještě na vysoké škole v Brně jsme s holkama plakaly do polštáře, když jsme si pouštěly Loudá se půlměsíc. Když přebírala svého posledního Slavíka, byla jsem u toho, sešly jsme se na jednom jevišti, protože ten rok jsem byla Objevem roku. Mám ji ráda pro její neokázalost, sílu, neohroženost a proto, že si stojí za tím, co říká a dělá.“
*Jak působila ten večer?
„Klidně, možná jako jediná. Po tom, co měla za sebou, na to měla nárok.“
*Co v tomto tématu považujete za věc, která by neměla zapadnout?
„Strašně nemám ráda komunismus. Pamatuji si padesátá léta. Ačkoliv moje maminka byla učitelka, šla dělat jeřábnici, abych se já dostala na gympl. K nám do domu nastěhovali nájemníka, protože jim to tak vycházelo na čtvereční metry. Proto myslím, že je nemám ráda ze zcela jasných a pochopitelných důvodů. Nejsem typ, který by něco lidem zakazoval, ale měli si alespoň změnit název. Je škoda, že mladí lidé o dobách nedávno minulých vědí tak málo. Bojím se, aby se to někde zbytečně nepodepsalo. Většinou si chyb všímáme, až když neseme jejich následky, a to by byla škoda.“
