7°C
Král severské krimi Jo Nesbø pro Blesk: „Nejsem žádný drsňák!“
Původně se jeho život točil kolem čísel, když se živil jako ekonom a finančník. Pak si ale Jo Nesbø (62) chtěl zkusit spisovatelskou profesi a vytvořil detektiva Harryho Holea. Téměř přes noc se stal zárukou bestselleru, jeho knihy hltají čtenáři z více než stovky zemí, prodalo se jich přes 50 milionů! Svými zločiny umí pořádně vyděsit. Čeho se naopak bojí on, prozradil Blesku.
Dal si pauzu od psaní, od muzicírování se svou kapelou a částečně i od lezení po boulderových stěnách, což je jeho velký koníček. Do Prahy přijel Jo Nesbø (62) (jehož jméno se správně foneticky vyslovuje ‚ju nesbe‘) představit svoji nejnovější knihu, sbírku dystopických příběhů Krysí ostrov a jiné povídky, v níž mísí pomstu a spravedlnost, lásku a nenávist dle hesla oko za oko, zub za zub. Autor mnoha napětím nabitých příběhů, ale také vtipných a okouzlujících knih pro děti, si však udělal čas i na to, aby Blesku prozradil zákulisí své práce, kterou nikdy neplánuje.
V třinácti z vašich úspěšných knih vyšetřuje zbožňovaný Harry Hole, zkrachovalec, těžký kuřák a alkoholik… Baví vás s ním pořád trávit čas?
„Jasně, pořád mě baví o něm psát. Jsme spolu přitom už tolik let. Je to zajímavé, když máte postavu, kterou tak dobře znáte. On je pro mě ten typ chlapa, přítele, bez kterého si třeba týden neumíte představit. Od kterého si nepotřebujete odpočinout.“
A máte tedy nějaký rozvrh, kdy se pouštíte do jeho příběhů, kdy do jiných…?
„Já nepracuji podle žádného plánu. Nikdy předem nevím, jestli napíšu nějaký příběh s Harrym Holem nebo dětskou knížku, text pro mou kapelu, anebo nějaký krátký příběh. Prostě se ráno probudím, mám nějaký nápad a ten musí někdo vtělit do příběhu. Protože tam nikdo jiný není, musím ho napsat já.“
Není to až děsivé, že se ráno budíte s nápady na nějakou bizarní násilnou vraždu?
„Někdy je to zvláštní, když se vám objeví myšlenka na nějakou hrozivou vraždu a vy si řeknete, jak je to super, a že budete mít fajn den. Nevím, proč to funguje zrovna ráno, možná proto, že ještě jste tak na půl cesty mezi snem a bděním. Myslím, že profese spisovatele je jedna z mála, kdy můžete ráno strávit v posteli půl hodiny a nazývat to prací.“
Když jsme tak u toho… Velká část světa se ráda nechává děsit vašimi příběhy. Co naopak vystraší vás?
„Úplně všechno! Mohl byste si myslet, že když píšu knihy, které obsahují hrůzné scény, tak že jsem drsňák, který se rád dívá na horory, ale tak to není. Rodiče o mně říkali, že mám až příliš bujnou představivost. Vždycky, když jsem se díval na nějaký horor, tak jsem si představoval, že nějaká scéna dopadne ještě hůř, než ve skutečnosti dopadla.“
To jde opravdu proti tomu, co by si o vás člověk myslel…
„Že ano? Jednou, když jsem byl mladý, vzal jsem na rande jednu dívku. Do kina na hororový film, bohužel. Ona byla taková něžná, drobná… A v polovině filmu se na mě obrátila a zeptala se: ‚Ty se na ten film nebudeš dívat?‘, protože já jsem měl zakrytý obličej, což si myslím, že to rande trochu kazilo. Jak říkám, mě vyděsí úplně všechno. Nejvíc právě ta příprava nějaké hororové scény. Její rozzuzlení už tak moc ne.“
Hodně mě překvapilo, když jste řekl, že na rozdíl od úzkostlivých kolegů neřešíte, jak dopadnou vaše knihy, když je někdo zpracuje jako film nebo seriál.
„Je to tak. Osobně mi naprosto nevadí, když se točí filmy podle knih a už vůbec, se od předlohy liší. Jsou to dvě různá média. Když napíšu knihu, svou práci jsem odvedl. Pak už je to na těch režisérech, aby příběh pojali nějakým svým způsobem.“
Nebojíte se, že vám to pokazí?
„Vlastně nemám žádný ochranitelský pud, ty příběhy zkrátka mohou použít, jak chtějí. Tomas Alfredson natočil mého Sněhuláka (2017). Ten film úplně nebyl kvalitní, ale já ho respektuji za to, že se o to pokusil. Respektuji jeho integritu, záměr… Filmaři, ať si dělají, co chtějí.“
V Česku jste už počtvrté, památky jste viděl, poznal jste své čtenáře a fanoušky… Na co jste se těšil teď?
„Vy tady v Česku máte nejlepšího lezce na světě Adama Ondru. Já jsem začal lézt v padesáti a hodně mě inspirují různé legendy v tomto sportu. Tak se těším, že se sejdu s Adamem, že mi dá nějaké tipy. On je skvělý, už ve dvanácti letech se umístil mezi deset nejlepších světových lezců, třeba budeme dělat shyby na prostřednících… Už dávno, v době, kdy to byl chudý student, jsem ho chtěl pozvat na oběd. V té době bydlel v Brně. Pak se proslavil, ještě před olympiádou.“
Celkem čtyřikrát jsem se pokoušel o rozhovor s vámi, ale buďto jste psal nebo jezdil s kapelou. Hrajete hodně?
„Každé léto dáme zhruba patnáct koncertů. Je to dostatečně dlouhá doba na to, abychom se zlepšili, takže pokud budete chtít přijít na náš koncert, jděte na něj na konci léta. Pak máme takovou tradici, před Vánoci pořádáme dva až tři koncerty v jednom velkém klubu v Oslu. Dobré na tom je, že si nemusíme úplně pamatovat texty, protože to publikum zpívá s námi, takže je to taková naše vánoční oslava.“
Cítíte se být víc muzikantem nebo spisovatelem?
„Jsem hlavně spisovatel. To je moje profese, v ní cítím takové to volání. Co se týče hudby, k ní jsem se dostal až později v životě. Považuji se za nejhoršího hudebníka ve své kapele. Píšu texty, ale spíš se považuji za rozeného spisovatele, ačkoliv to může znít nabubřele. Jako spisovatel ale musíte mít sebedůvěru, musíte si myslet, že jste nejlepší na světě, vládce svého příběhu. Ideální pak je, když přestanete psát, tu myšlenku opustit.“
Univerzální Jo Nesbø
Pracoval jako novinář, makléř a taxikář. Ke knihám ho přivedli rodiče, matka knihovnice a otec, jenž byl vášnivý čtenář a vypravěč. Jako spisovatel Nesbø odstartoval kariéru roku 1997 prvním příběhem Harryho Holea Netopýr (Flaggermusmannen). Jeho hlavní hrdina je důstojník Osloské kriminální policie, jehož mladší sestra trpí Downovým syndromem. Je problematický, drsný, ale čtenáři ho milují. Velké ovace sklidil Nesbø také za knihu mimo sérii Holea s názvem Syn, v níž mladý Sonny Lofthus uteče z vězení a vydává se na krvavou pomstu mafii, která přinutila k sebevraždě jeho otce. Z dětských knih pak vede Doktor Proktor a prdící prášek (2007).
Novinka pod stromeček
Krysí ostrov a jiné povídky je zaručeným hitem pro všechny Nesbøho příznivce. Přestože sbírku autor napsal ještě před pandemií koronaviru, je vyprávěním o odplatě z postpandemické Ameriky, zpověď vědce, který objevil lék proti stárnutí, střet zabijáků připomínající šachovou partii, soupeření dvou mladíků o tutéž dívku a synův boj s otcem o dědictví. Mrazivé příběhy ukazují nedalekou budoucnost, v níž se zhroutila tradiční společnost. Spolehnout se dá už jen na rodinu a blízké přátele – a někdy ani to ne.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.