Povídáme si po e-mailu, a když už jsme u toho, patří psaní e-mailů k vašim denním rituálům?
Ano, většinou k nim usedám hned s první ranní kávou. Ačkoli, těch komunikačních platforem je nyní tolik, že by jimi člověk mohl strávit půl dne… Třeba na Facebook skoro nechodím, a pak mě překvapí, když tam najdu starou pracovní zprávu.
Máte elektronickou poštu ve schránce pečlivě roztříděnou? Název vašeho prvního bestselleru Skladatelka voňavého prádla by napovídal, že jste v jistém směru puntičkářka.
Poštu příliš uspořádanou nemám – nejhorší je, když si něco přečtu třeba v autě na červenou, řeknu si, že odpovím doma, ale tam už se e-mail neukáže coby nový, takže ho přehlédnu.
Co si myslíte o rčení, že v chaosu se vyzná inteligent, neb pořádek je pro ty… méně chápavé?
Ráda bych mu věřila! Celkově jsem docela pořádná, ale můj stůl a auto jsou dva ostrůvky dezorganizace. Samotnou mě mnohdy překvapí, co všechno tam najdu! Kdybych se nestyděla ty předměty jmenovat, překvapily by i vás. (smích)
Díky sociálním sítím může veřejnost lehce nahlédnout do vašeho soukromí, a dokonce i obdivovat vaši postavu v plavkách – vypadá to, že se o své tělo staráte skvěle.
Ruku na srdce: jedná se o velmi pečlivě vybrané fotografie… Já si třeba považuji, že Pavlína Pořízková zveřejňuje i méně lichotivé fotky, ale to se jí to dělá, když je na internetu milion jejích dokonalých. V mém případě se jedná jen o jakýsi pokus napravit předchozí katastrofy. Slabě, pozdě a marně, já vím. Co se týče těla, je jediným mým záchranným kruhem v posledních letech pilates, které mě upřímně baví.
Stále platí, že se v jídle kdovíjak nehlídáte? A pokud už dnes ano – existuje stravovací návyk, kterého se prostě nedokážete zbavit?
Nemyslím, že bych kdy řekla, že se nehlídám. Já se neuhlídám, ale to je úplně jiný příběh! Naposled jsem zkoušela dva nové návyky: jeden byl jíst málo a jen když mám hlad, a druhý pouze v určitých hodinách. Ten první nevyšel, protože jsem jaksi měla hlad pořád. Takže holt trénuji ty omezené hodiny. Čemu se nikdy neubráním jsou oříšky. Je zcela zjevné, že v minulém životě jsem byla veverkou.
Říká se, že kdo nemá neřesti, nemá ani ctnosti. Dokázala byste něco z každého soudku položit na misky vah své osobnosti?
Když někdy je určitá vlastnost plusem i mínusem. Já mám strašně ráda lidi, a často mám tendenci vzájemně propojovat různě své známé do jedné společnosti. Ovšem někdy si dva přátelé, s nimiž si separátně báječně rozumím, vzájemně nesednou. Nebo se někdo urazí, že si neudělám čas jen na něj, a že ho zvu s partou cizích lidí.
Máte svůj specifický styl humoru a vyjadřování, jak dalece používáte vlastní autocenzuru?
Autocenzuru používám ze dvou důvodů. Jednak chci, aby mé psaní či vystoupení bylo vtipné, zajímavé, takže se snažím filtrovat vatu. A pak mi také záleží na tom, abych někoho neranila, nebo nesdílela něco, co si dotyčný nepřeje. Proto dávám své autobiografické rukopisy vždy číst všem, o nichž píšu.
Kdo a čím spolehlivě rozesměje vás?
Komedie – od všelijakých těch ztřeštěných jako Bláznivá střela, po ty niternější, třeba jako píše Zdeněk Svěrák. Mí oblíbení autoři a stand-up komici, jejichž seznam by byl hódně dlouhý.
Naštve-li vás ale někdo, umíte v životě odpouštět – anebo v intencích svého dívčího příjmení Zbořilová pak boříte mosty navždy?
Mám až trapně nekonfliktní povahu. Snad jediné, co mě dokáže vyhysterčit, jsou takové ty automatizované komunikace. Že někam zavolám, robot mi dá vybrat ze dvou možností, na mně se nevztahuje ani jedna z nich, zmáčknu tedy kteroukoli, což mě přepojí na jiného robota, a já jsem po dvaceti minutách zralá na Chocholouška. Jinak jsem ochotna mnohé prominout. Ostatně, my lidi jsme všichni někdy sami chybovali, nebo řekli slova, která nás pak mrzela. Někdy chce odpuštění čas. Někdy stačí slyšet: Promiň, je mi to líto.
Brzy to bude pět let od doby, kdy odešel váš manžel Miloš Forman. Co překvapivého jste se o sobě za tu dobu dozvěděla?
Upřímně řečeno, nejvíc mě překvapilo, že můj – už tak obrovský – respekt k němu ještě vzrostl. A taky jsem začala chápat, jak mi lidé říkali, že najít si partnera po Milošovi bude sakra těžký. Dřív jsem si myslela, vždyť to není, že bych hledala někoho, kdo má taky dva Oscary, jenže ten problém je, aby vás bavilo být s někým čtyřiadvacet hodin denně.
Máte někdy tendenci s ním v duchu hovořit?
Nemyslím, že právě to by mi pomohlo. Jsem vděčná, že často mluvím s rodinou, kteří jsou všichni Milošovou součástí. S jeho staršími syny, s báječnými dcerami Petra a jeho ženy Kláry, a pochopitelně s našimi kluky, Jimem a Andym.
Kdo je dnes vaším nejbližším uchem v těžkých chvílích?
Určitě moje sestra Simona, s tou si říkáme prakticky všechno. Denně mluvím i s mámou, ale tu spíš musím uklidňovat, že mě opravdu, ale opravdu netrápí problémy, které si vyfabulovala ve své hlavě – od sjízdnosti connecticutských silnic po nějaké závažné onemocnění.
Svěřují se vám vaši synové?
Hm, o hodně věcech otevřeně mluvíme, ale oni jsou ve věku (23 let – pozn.red.), kdy si potřebují najít vlastní cestu. A já to respektuji.
Měla jste díky Andymu, který se profesionálně věnuje počítačovým hrám, možnost osvojit si něco z tohoto světa?
Já a technologie… to už jsem snad zručnější s kladivem! Jenže bez kladiva se člověk v životě obejde. Oba synové mají zájmy, vlastnosti a schopnosti, které si moc neumím vysvětlit. Ačkoli, když jsem viděla seriál Kukačky, tak mě možná varianta napadla. (smích) Ale vážně – oni mají rádi matematiku, filozofii, jsou velmi introvertní. A popravdě, o počítačové hry mám nulový zájem. Příjemně proflákat čas jsem uměla ještě dřív, než vznikly.
V Českém centru v New Yorku jste na kulturních akcích častým hostem, naposledy jste nechyběla na koncertě Petra Jandy a jeho dcery Marty. Jak jste si večer užila? Znali jste se z Čech?
Petra znám ještě z dávných dob, kdy jsem pracovala jako modelka, respektive manekýna. Tehdy jsme společně jezdili po československých halách s programem Pop&móda, který vymyslel Miloš Zapletal. Byla to směs vystoupení různých zpěváků a přehlídek modelů tehdy začínajících návrhářů. A Martu a její rodinu jsem poznala až teď v New Yorku, ale myslím, že jsme si hned padly do noty.
Kontaktují váš často Češi, vaši fanoušci, kteří přijíždějí do USA?
Podle frekvence krajanů v mém bytě byste tipovala, že se jedná o detašované pracoviště Českého centra. (smích) Ale neřekla bych, že se jedná zrovna o fanoušky. Spíš přátelé a známí moji či mých přátel a známých.
Na co se momentálně nejvíc těšíte?
Na krátkou dovolenou se sestrou a také na cestu do České republiky, to je vždy radost. Kromě toho píšu televizní seriál, kombinaci drama a komedie, a ten mě těší šíleně. Středobodem příběhu je abiturientský sraz, takže sledujeme osudy několika bývalých spolužáků a jejich rodin. Seriál by měl režírovat můj bývalý spolužák Jan Hřebejk, s nímž máme podobný styl humoru, a producentkou je Šárka Cimbálová. Tak rozsáhlý projekt ale samozřejmě bude běh na dlouhou trať i poté, co ho dopíšu. Držte nám, prosím, palce.
10. června 2022 |
