Před třinácti lety jste začala otevřeně mluvit o mentální anorexii. Obnažit rány na duši není lehké. Co vás k tomu přimělo?
Nápad, abych otevřela svoji třináctou komnatu, měla režisérka Dáša Smržová. Popravdě řečeno, moc se mi do toho nechtělo. Trvalo asi půl roku, než jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Tehdy se o anorexii moc nemluvilo. Každý to většinou skrýval, bylo to ještě tabu. Překvapilo mě, že vysílání v televizi mělo velkou sledovanost, a začaly mi psát dívky a ženy s podobnými problémy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je potřeba o tom otevřeně mluvit. Později jsme na toto téma ještě natočili celovečerní hraný film Lehká jako dech, kde hrály hlavní role dvě čtrnáctileté dívky. Je to určité varování před riziky poruchy příjmu potravy.
Když jsme se rozhodovali, kde bychom koupili byt, napadly mě Benátky. Z našeho bytu vidíme na San Marco, takže se nemusíme prodírat mezi turisty.
