Lyžařská sezona pomalu končí, stihl jste ji vůbec?
Bohužel mi to letos nevyšlo. A s tím, jak jsem teď začal nově zkoušet ve Studiu DVA, tak mi to letos asi ani nevyjde. Což ale nevadí, protože si to třeba o to víc vynahradím příští rok.
Ke sportům vás prý přivedl otec, vášnivý sportovec. V čem jste se ještě potatil?
Je to tak, ke sportu měl tatínek díky cyklistice, které se závodně věnoval, velmi blízko. A od malička nás s bráchou ke sportu vedl. U mě to ale nebyl fotbal nebo hokej, ale právě třeba lyže, pak sportovní tanec, protože já měl našlápnuto spíš tím uměleckým směrem.
Máte poměrně exotický vzhled. Máte tušení, kam sahají kořeny vašeho rodu?
Exotický vzhled? Pravda, někdy si jako exot připadám. (smích) Zvlášť když se na vás lidi koukají divně, když se snažíte být milý a nemáte při tom žádné postranní úmysly. Ale vážně, to slyším prvně. Na druhou stranu, tátova maminka, moje babička, pochází ze Slovinska, tak se možná nějaký ten slovinský gen projevil i na mně. Kdoví.
Podařilo by se vám vybavit vaši nejintenzivnější vzpomínku z dětství?
Nevím, proč mě napadlo stání na hanbě ve třetí třídě ve škole v přírodě, kdy jsem jako největší zlobivec dne musel stát před celou jídelnou plnou nejen mých spolužáků. To si vybavuju, že mě tam paní učitelka musela tahat násilím, protože jsem strašně vyváděl, že tam nepůjdu ani za nic! Marně. Nakonec mě tam dotáhli, já vzlykal a strašně jsem se styděl. Osypky z toho mám ještě dnes. (smích)
Narodil jste se a stále ještě pracujete v Ostravě. Kam vedou vždy vaše první kroky, když se tam vracíte?
První kroky vedou většinou do Divadla Jiřího Myrona, kde dohrávám muzikál Kočky, který teď už ale bude končit. A pak samozřejmě za rodinou, kterou je pro mě tatínkova přítelkyně Petra, za kterou se vždycky moc těším.
Jak se vám podařilo eliminovat ostravský přízvuk? Jestli jste tedy někdy nějaký měl…
Přesně. Ostravský přízvuk jsem nikdy mít nemohl, protože táta jako teplický rodák nám ani nedovolil, aby se v nás, byť jen náznakem usadil. Neexistovalo říct „rožni“ nebo „du do doktora“. To bychom byli, s nadsázkou, bez večeře.
Kromě herectví a zpěvu jste vlastně i tanečník. Vzpomenete si, kdy jste si pořádně „zatrsal“ na diskotéce?
Na diskotéce jsem byl naposled jako teenager, a to jsem se teda dost styděl. Takže o žádném pořádném trsání nemohla být řeč. Ale je pravda, že když se teď s přáteli uvolním, tak to si „trsnu“ moc rád.
Jak jinak trávíte volný čas? Máte nějakou svou lehce tajnou zálibu?
Já jsem kavárenský povaleč, takže volné chvilku trávím s kávou v příjemných pražských kavárnách, anebo relaxuju řízením.
Dovedl byste o sobě říct, která dovednost je vaší předností a která vám k vaší vlastní lítosti bohužel chybí?
Nevím, jestli je to přímo dovednost, ale nerad se vzdávám po prvním neúspěchu. A co mě mrzí, že neumím, to je hra na bicí. Jako malý jsem ale zdatně bubnoval s čínskými hůlkami do polštářů.
Jste trémista? Pokud ano, jak pracujete na své psychice? Měl jste někdy potřebu podstoupit psychoterapii?
Když jsem s herectvím začínal, tak jsem trpěl trémou hodně. A tenkrát mi říkali, že to chce praxi a čas. A čím dělám divadlo déle, tak tomu musím dát za pravdu. Protože jsou dva typy trémy. Jedna, která vás nakopne k lepším výkonům, a pak ta druhá, která překáží a naopak váš výkon limituje. Tak tu se snažím si vůbec si nepřipouštět. A nejlepší terapeut je dobrý přítel. (smích)
Na svém kontě máte nespočet televizních rolí, která byla pro vás ale ta průlomová v tom smyslu, že jste začínal vnímat, že vás lidé na ulici poznávají?
S popularitou je to vždycky dvousečné. Tvrdit, že nevnímám, že si mě někdo někdy spojil s nějakým televizním projektem, to by nebyla pravda. Dá se ale v tomhle případě mluvit o popularitě? Na druhou stranu, vždycky jsem říkal, a stále to tak mám, že jsem to nijak zvlášť nezkoumal, jestli mě někdo na ulici pozná, protože tohle nikdy nebyl cíl, se kterým jsem začal dělat divadlo, nebo točit.
Setkáváte se občas s tím, že je vaše tvář pro určité role limitující? Co pro vás byl zatím největší protiúkol?
Nerad bych něco zakřiknul, když teď odpovím, že žádný limit nevnímám. Spíš naopak. Zatím mi každá práce přinesla nějakou jinou, zajímavou nabídku. Zkrátka, jedna násobí druhou, jak já rád říkám. A zásadní zlom určitě nastal s rolí Petra Kříže po boku Evy Burešové a mých dvou malých uličníků Adélky s Kubíkem v Zoo. To byla linka, kterou měli diváci rádi. A mě to otevřelo cestu k dalším projektům.
Slušně jste se etabloval v pražských divadlech, máte mezi svými kolegy i hodně blízké přátele?
Nevím, zda bych to nazval slovem etabloval, ale je pravda, že teď se po dlouhé době zase věnuju víc divadlu, a přišly mi krásné nabídky, které se nedají odmítnout. V nedávné době jsme odpremiérovali v Divadle Hybernia Zpívání v dešti, v Divadle Broadway jsem ve Vánočním zázraku a prošel jsem konkurzem na nově připravovanou Troju. Je toho víc.
Aktuálně jste navíc naskočil do jednoho z největších pražských divadel, do Studia DVA. Prozradíte nám něco o svém novém projektu, pokud zatím není tajný?
Komedie Chlapi sobě je jistou generační výpovědí pětice můžu, které svedly dohromady životní peripetie. A protože jsou z různých důvodu single, rozhodli se že budou žít pohromadě. Z toho je snad jasné, že o komické situace tady nebude nouze.
Na co pracovního a soukromého se v nejbližší době nejvíce těšíte?
Kromě zkoušení divadla mě ještě čeká nový televizní projekt, na kterém se setkám s lidmi, se kterými jsem se třeba pracovně dlouho nesešel, a teď k tomu bude opět příležitost. Takže na to se moc těším!
25. března 2023 |
