14°C
Do Ústavu hematologie a krevní transfuze ji na konci května přivezla sanitka, když před manželem doma náhle ztratila vědomí. Rozhovor vyšel druhý den v tomto znění.
BLESK: Hanko, jsme spolu s vámi nesmírně rádi, že jste mohla opustit nemocnici. Jak se vlastně cítíte?
„Tak jsem pořád taková slabá, na nějaké zpívání to ještě opravdu není. Ono to ale přijde a snad konečně nahraju tu novou desku, pro kterou mám už vybrané písničky a na kterou se moc těším.“
BLESK: Z nemocnice jste odjížděla na invalidním vozíčku. Proč?
„Samotnou mě dost překvapilo, když s ním pro mě přijeli na pokoj! Normálně samozřejmě chodím. Oni se ale jistili, co kdyby náhodou, chápu to, když nejsem tolik při síle. Horší je, že mi teď Štefan dělá doma to samé a strašně mě tím rozčiluje! Kam se hnu, tam ho mám neustále za zády. Hrůza! Ale ne, samozřejmě že mě Štefíčkova až přehnaná péče blaží.“
BLESK: Jak vás vlastně v nemocnici po tom vašem kolapsu dávali dohromady?
„Kapačky, transfuze a to všechno pořád dokola. Léčili mě tím, čím se léčím celý život. Je tam ale naprosto úžasný personál, mě měl na starosti pan profesor Čermák a ten byl tak báječný, že jsem ho pojala jako takového svého příbuzného.“
BLESK: Byla jste hospitalizována v pražském Ústavu hematologie a krevní transfuze. Jak dlouho tenhle špitál vlastně už navštěvujete?
„Dlouho, čtyřiapadesát let! Od roku 1968, když mi na tu moji nemoc přišli. Musím ale říct, že je to úžasný ústav, který se za tu dobu neuvěřitelně změnil. Je to tam opravdu špičkové. A představte si, když jsem tam teď ležela, tak tento ÚHKT slavil sedmdesáté výročí a já celou tu parádu sledovala z okna mého pokoje, který byl v prvním patře. A tak jsem jim musela zatleskat.“
BLESK: Co vás teď čeká?
„Dát se pořádně do kupy, samozřejmě kontroly v ústavu a dodržování výživového jídelníčku, podle kterého se budu řídit i teď doma. Nutridrinky mi ale opravdu dělají moc dobře. A mám jíst také hodně bílkovin, na které je skvělý třeba tvaroh nebo cottage. Štefíček si to už pečlivě nastudoval.“
30 růží
Štefan si vroucně přál, aby mu manželku propustili do domácího ošetřování už v pondělí 6. června. Zrovna ten den totiž měli 30. výročí svatby a moc toužil po společné oslavě. Nakonec ji musel odložit na pátek. „Doma mě přivítalo třicet krásných růží ve váze. Chtěl mi je přinést už do nemocnice, ale páni doktoři to zakázali kvůli možné infekci,“ prozradila Hanka dojatě.
„No a potom Štefan navařil pravý maďarský perkelt s tarhoňou, takže jsem si báječně pochutnala.“ Tradičně vychlazené bylo i Hančino oblíbené šampíčko, ale ve sklenici jen smočila rty. „Ještě se bojím,“ vysvětlila. „Vlastně jsme celý zbytek dne propovídali a večer se v televizi dívali na Marečku, podejte mi pero!. Užívali jsme si moc, že jsme zase konečně spolu doma,“ řekla Hanka s tím, že během krásných víkendových dnů si užijí dýchánky na terase.
O lásce se Štefanem Margitou: To nebyla jiskra, to byl ohňostroj!
Když se do sebe dva lidé zamilují, říkává se, že mezi nimi přeskočila jiskra. Hana Zagorová o začátku vztahu se Štefanem Margitou jen lakonicky poznamenala: „To nebyla jiskra. To byl ohňostroj!“ Shodou okolností se to stalo na představení opery Nápoj lásky.
On stál na jevišti, ona seděla jako uhranutá v hledišti. Od té doby byli spolu přes 30 let… Jejich společný rozhovor pro Blesk tv MAGAZÍN je milý a hladí po duši. Teď je však už poznamenaný slzami smutku…
Štefan: „Dodnes si pamatuju, že seděla ve třetí řadě vpravo společně s Olgou Schoberovou. Měl jsem tam jednu krásnou árii, spontánně mě napadlo, že nedodržím předem dané aranžmá celého představení a místo toho půjdu až úplně doprava na rampu a zazpívám ji jenom pro Hanu Zagorovou.“
Hanka: „Stál přímo nade mnou a upřeně se na mě díval. A já byla menší a menší. Hrozně jsem se styděla! Ale samozřejmě že u srdce mě to zahřálo."
Štefan: „Další den si mě zavolal ředitel Národního divadla na koberec. A bylo mi oznámeno, že pan ředitel sice mou lásku k Haně Zagorové akceptuje, ale rozhodně neakceptuje fakt, že nedodržuji aranžmá představení. A kvůli tomu jsem tehdy nedostal plat za celý měsíc, což dělalo 1800 korun. Ale rozhodně to stálo za to!“
Hanka: „My měli ohromné štěstí, že jsme byli, jak se říká, ve správnou dobu na správném místě a osud nám byl nakloněn. Já věřím, že má každý někde na světě tu svoji druhou polovinu. Možná ji jen ne všichni během života potkají. My ji potkali.“
Hana Zagorová (†75): Její velká vítězství a nejtěžší životní zkoušky Videohub
