7°C
Jak se zrodil nápad na Děravé paměti?
Jednoduše jsem si loni uvědomil, že mi letos bude šedesát – což je pro napsání a vydání pamětí stáří dostatečné... Také je třeba přiznat, že v sedmdesáti, neřkuli v osmdesáti, si člověk pamatuje méně – a taky se takového věku už ani nemusí dožít... Můj otec zemřel v pětašedesáti...
Vycházejí k vašemu jubileu, kdy máme chuť bilancovat. Došel jste při psaní vlastního životopisu k nějakému poznání? Bylo to svým způsobem i terapeutické?
K poznání bychom měli docházet jaksi už pouhým stárnutím, ale ano, intenzivně si zavzpomínat, pokusit se vlastní život popsat a pojmenovat klíčové události má myslím jistý terapeutický efekt. Je to dokončená životní bilance – a já s jejími závěry nejsem nespokojený.
Dával jste rukopis číst někomu blízkému pro případnou korekci pohledu na sebe sama?
Ano, ještě před vydáním to četla maminka. Na její doporučení jsem taky pár kontroverzních formulací zmírnil nebo je výjimečně i úplně vyškrtl.
Patřím ke generaci, která vás v devadesátkách na gymplu četla, každý znal Viewegha. Zůstaly tehdejší fanynky?
Neznám žádný relevantní sociologicko-literární výzkum, ale obecně snad lze říct, že mí čtenáři jaksi stárnou se mnou. Na mých čteních zaplaťpánbůh mladí lidé úplně nechybějí, nicméně průměrný věk mých čtenářů se s léty zcela jistě zvyšuje. A ano, v publiku téměř vždy převažují ženy – což je mi jako starému ješitovi samozřejmě příjemné.
Devadesátky byly nedávno často skloňované ve spojení se stejnojmenným veleúspěšným seriálem. Zkuste na toto období zavzpomínat. Charakterizovat svůj tehdejší život několika větami.
Klíčová první dekáda mého spisovatelství a vlastně i velmi důležitá dekáda mého života! Vyšly Názory na vraždu, Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu, Vybíjená, Zapisovatelé otcovský lásky... V roce 1995 jsem odešel na volnou nohu – a už na ní zůstal.
Takže víc než čtvrt století nemám v práci šéfa ani žádné protivné kolegy – jenže tím pádem bohužel nemám ani milé kolegy... Taky jsem se v téhle dekádě poprvé rozvedl... Takže divoká léta náhlé svobody – finanční, občanské i sexuální...
Jaký je Michal Viewegh dnes, po všem, co prožil? Co vás těší, inspiruje, dělá radost?
Unavenější, osamělejší, smířenější, méně ambiciózní, více vděčný... Vlastně mnohem sympatičtější – a mnohem skromnější. (směje se) Těší mne každý klidný den bez otravných povinností. Inspirující až burcující je pro mne momentálně třeba nezlomnost Ukrajinců. Přišli o domovy, o blízké – a teď sami bojují doslova o každý den.
Vidím to jaksi v přímém přenosu, naživo, neboť mám doma Ukrajinku Olenu a jejího malého synka... Usmívá se, neupadá na duchu, celé dny pracuje... Já míval poraženecké nálady i ve chvílích, kdy jsem na tom pořád byl třikrát líp než ona.
Nedá mi to, abych se nezeptala. Přeje si zkušený, životem protřelý spisovatel šedesátník k narozeninám i lásku?
Což o to, já bych si nějakou poslední velkou lásku třeba i přál, jenomže možná jsem už tak vybíravej, náročnej a opatrnej, že lásku nepozvu dál, ani když jde kolem... Nebo si jí možná vůbec nevšimnu, protože zrovna posmutněle a hlavně zcela nesmyslně koukám třeba na nějakou krásnou pětadvacítku, která toho postaršího fousatýho pána s vystouplým bříškem většinou ani nezaregistruje...
Spisovatel Michal Viewegh: Své knížky po napsání nečtu!
Spisovatel Michal Viewegh: Své knížky po napsání nečtu! Ivan Hladík
