21°C
Felixi, jak to máte s oslavami? Máte je rád, nebo je neprožíváte?
„Slavím moc rád a myslím si, že je to tak správné. Slavit se prostě má. Vůbec nepřemýšlím o tom, že bych narozeniny oslavovat neměl. Jednou je mám, tak co. A je jedno, že už budou osmdesátý. Netýká se to jen mých, ale i jiných.“
Dostáváte rád dárky?
„Kdo by neměl rád překvapení! Já mám. Miluju vůně, nejrůznější voňavky. Nemám žádné oblíbené značky. Je zvláštní, jak se názor na vůni mění. Přijdete do obchodu a najednou zjistíte, že se vám líbí nějaká jiná. Proto jich mám doma víc. Nemám rád sladký, spíš citrusový vůně. Ale neustále objevuju nějaké nové.“
To je trochu jako se ženami. Dá se říct, že jsou vaše celoživotní inspirace?
„Samozřejmě, ženy jsou věčná inspirace! Nejen u nás muzikantů, ale v umění vůbec. Tak to vždycky bylo, je a bude. A já v tom nejsem výjimka. Pokaždé, když odjíždím na koncert, je to pro mě dobrodružství.“
Jak to myslíte?
„Nikdy nevím, co mě ten den potká. Každý koncert je nejen dobrodružství, ale i boj o přízeň. A je to nádhera, když to vyjde. Někdy si přijde nějaká fanynka pro podpis a zůstane se mnou na kafe. A třeba je z toho i víc. Polibkem to začíná a v posteli to končí, znáte to.“ (směje se)
Která věková kategorie na vás nejčastěji chodí?
„Nejvíc asi ženy od padesáti let výš, ale chodí si mě poslechnout i mladé holky. Vždyť Lucie (výtvarnice Lucie Gelemová – pozn. red.) byla mladší o čtyřicet let. Ta mě opravdu milovala!“
Proč jste se s ní rozešel? Byli jste spolu sedm let.
„Chtěla mít děti. A taky jí vadilo, že jsem se nerozvedl. Říkal jsem jí: ‚Lucinko, nezlob se, už to nejde, jsem starší pán, a kdybych měl malý dítě, tak se asi zblázním.‘ Mám tři dospělé děti, to stačí a další už nechci. Samozřejmě když to s ní skončilo, tak to bolelo. Myslel jsem si, že jsem větší hrdina.“
Zůstali jste v kontaktu?
„Můžeme si zavolat, nemám proti ní žádnou zášť ani ona proti mně. Ale nemáme teď asi důvod.“
Vzpomenete si, jak to bylo s fanynkami dřív? Jezdil jste s Karlem Gottem, dělili jste se o ně?
„S fanynkama je to pořad stejné. Když nějaká hodně chce, většinou dobude svého. Tenkrát šly všechny za Karlem, ten byl první, ale samozřejmě nemohl zvládnout všechno, tak něco málo zbylo i na nás.“ (směje se)
Bylo vám to vždy příjemné?
„Nikdy jsem si neřekl, že je toho moc. Vždycky je všeho málo. Co bych měl potom dělat? Lehnout si někde jako paša a nechat se ovívat? To ne, to by mě nebavilo. Není nad osobní kontakt.“
Zahrál jste některé do ouška?
„Dokonce jsem některým i psal písničky! Už na škole, když jsem byl zamilovaný do jedné slečny, tak jsem jí napsal píseň. Ale nakonec jsem ji nikdy nepředal a dnes ani nevím, co se s ní stalo. Možná bych tu melodii papíru našel. A když jsem se rozváděl (první manželkou byla Alena Slováčková Wevelsiepová – pozn. red.), napsal jsem skladbu, která se jmenovala Trochu klidu. Tehdy se to docela hodilo.“
Možná by se to hodilo i teď. Na květen chystáte koncert v Lucerně, přijde na něj i vaše žena Dáda?
„To je s otazníkem. O tom nerad mluvím. Nedovedu si představit, že bych ji nepozval, nedávám ji na plakát, protože nevím, jestli opravdu přijde, Dáda je nemocná. Alkohol je nemoc a musí se léčit, ale to ona nechce. Když je někdo nemocný, tak jde k doktorovi. Ona tvrdí, že není nemocná. Nemůžu za ni ani podepsat smlouvu na koncert, protože ona pak třeba nepřijde. Je to těžký. Ráno ji vzbudím, je v pohodě a přijdu v poledne a už o sobě neví.“
Nemáte to snadné. Mimochodem – chodíte stále elegantně oblečený. Kdo vám žehlí košile?
„Já! Všechny si je žehlím sám. Celoživotně. Jen když jsem byl s Lucií, tak je žehlila ona. Naučil jsem se to, když jsem studoval v Brně na JAMU a bydlel jsem sám v podnájmu. Nic jiného mi nezbylo. Časem jsem přišel na to, že si košili vyžehlím tak , jak to neumí nikdo. Za osm minut mám jednu dokonale hotovou. Sám si je i peru. Mám na to systém.“
Jaký?
„Peru je odděleně. Bílé zásadně na šedesát, aby byly opravdu bílé. Ale mám rád i meruňkovou a růžovou, ty dávám zvlášť. Ale co košile, nejvíc jsem se trápil se záclonami.“
Ty taky perete?
„Máme velký barák. Když jsem v něm sedm let nebydlel, jen jsem tam chodil a platil, tak zešedly. Pak jsem se vrátil a chtěl, aby byly záclony krásně bílý, a to je dřina. Dělám to ve třech krocích. Nejdřív je vyperu, pak namáčím, pak dávám znovu vyprat.“
Takže doma i uklízíte?
„Částečně, na to mám výpomoc.“
Manželku?
„To ne. Dáda neuklízí. Je to princezna a princezny přece neuklízejí.“
A co vaření, to taky zvládáte?
„To neumím. Zvládnu jenom hemenex, steak, nejraději mám z krkovičky, protože je rychle hotový, nebo si dělám saláty s olivovým olejem. Ale do nějakých omáček a složitých jídel, to se nepouštím.“
Takže chodíte do restaurací?
„Chodím, ale málo. Ale pořád mě někdo někam zve, kde nějaké jídlo je. Tak přece nebudu vařit, když někam přijdu a tam je všechno připravený!“ (směje se)
Jak se udržujete fit?
„Líbí se mi svět a život, to mi ke štěstí stačí. Snažím se žít »jen pro ten dnešní den«, jak zpíval Oldřich Nový. Nechci být někde zalezlý za bukem, to by mě nebavilo.“
Takže opět ženy.
„Já myslím, že je to jasný, že už jsem na to odpověděl. (usmívá se) A taky mě drží sport. Mám rád tenis, když to jde, jdu si ho zahrát. Ale zato fotbal, ten nehraju. Hrál jsem ho jen jednou a zlomil jsem si člunkovou kost v zápěstí; to jsem ještě hrál v orchestru u Vlacha. A ten mi říkal: Ne abys šel hrát fotbal. Pořád opakoval, že můžu dělat jen jeden sport – šachy a nic jinýho.“
A vy jste šel na ten fotbal.
„No jasně. Pamatuju si to jako dneska. Stalo se mi to ve Velkým Meziříčí ráno a večer jsme měli mít koncert ve Zlíně. Šel jsem za tátou, který byl doktor, do špitálu a ten mi řekl, že se to musí dát do sádry. A já na to: ‚Tati, já ty prsty potřebuju mít volný, mě Vlach zabije.‘ Dali ji nakonec tak, abych palec mohl dát pod saxofon a tak ho držet."
Takže vás Vlach nezabil.
„Naštěstí ne, jak vidíte! (směje se) Ale jinak mám kliku, jsem v životě zdravý.“
Máte to v genech?
„Asi ano. Rodiče byli dlouho zdraví. Otec zemřel, když měl osmdesát tři, tak mám ještě tři roky čas!“ (směje se)
Je s věkem těžší hrát na dechový nástroj?
„Pro normální dechaře to asi složitější je, ale já mám speciální techniku dechu, takže mi to nevadí. Umím takzvaný dlouhý dech, kterému se říká indiánské dýchání nebo taky sklářský dech.“
Jak jste se to naučil?
„To se musí dřít a dřít, až se to nakonec vydře. Pořád to zkoušíte, až se to na chviličku povede. K té chviličce se musíte stále vracet, pak přidat další tón, potom celou stupnici. Používám ho tak, že to není poznat, ale to jsou roky cvičení. Princip jsem vysvětlil mnoha lidem, i synovi, ale tomu to zatím nejde.“
Kde jste to objevil?
„U jednoho černocha, trumpetisty, jmenoval se Benny Bailey. To bylo někdy v roce 1968. Pokud se to naučíte, je to něco, co interpretaci povyšuje. Dýchám, ale tón nemusím přerušovat. Ostatní ho občas přerušit musejí. Mají těžší práci s dechem.“
Jak často cvičíte?
„Pořád. Každý den musím cvičit, alespoň chvíli. Nejde o techniku, ta by se dohnala, ale o svaly kolem úst, v obličeji, které musíte posilovat, jinak byste foukali všude možně, jen ne do saxofonu.“
Jak je takový nástroj těžký?
„Dnes můžu říct, že strašně. Jednu dobu jsem měl v palci u ruky artrózu a tak moc mě to bolelo, že jsem si musel dát šňůru, kterou mám na saxofon, i na klarinet. Museli mi ji extra vyrobit, protože tu klarinetisti nemají. Naštěstí mi pomohl kolagen a ustoupilo to.“
Celý život jste muzikantem, uvažoval jste někdy o něčem jiném?
„Chtěl jsem jít na medicínu, být doktor jako táta. Ale dostal jsem posudek, že nedávám dostatečnou záruku, že bych se po vystudování věnoval jen prospěchu pracujících.“
Proč?
„Těch důvodů bylo víc. Můj otec byl věřící. Původně studoval teologii, na kněze, jak to chtěla jeho maminka. Po dvou letech poznal mou matku, tak šel místo kněze raději dělat medicínu. To byla jedna z věcí, která se tehdy partaji nelíbila, tak mi dali špatný posudek.“
Proto jste se stal muzikantem?
„Vlastně ano. Hrál jsem tehdy na klarinet, a když to takto dopadlo, začal jsem se mu víc věnovat. Pak jsem udělal přijímačky na Vyšší hudební školu v Kroměříži a studoval muziku. Ale byl jsem hrozný průserář, takže mě z té školy vyrazili.“
Co jste vyváděl?
„To, co dělají kluci. My muzikanti jsme bydleli dohromady s mlíkařkama. To samozřejmě vychovatelky nemohly uhlídat. Vždycky jsme si našli cesty, jak se potkat. No a potom jsem odešel na Janáčkovu akademii do Brna, když mě vyloučili...“
Proč?
„Už ani nevím. Bylo toho víc. Jsem celý život zlobivý.“
Kdy jste s klarinetem začal?
„Asi v šestnácti. Doma jsem ale žádný předobraz neměl. Otec sice, když byl mladý, chodil na housle, ale jeho táta, můj děda, byl kovář. Jednou mu kladivem udělal z houslí placku a táta na ně musel přestat chodit, protože na ně už hrát nešlo. Maminka milovala lidovou muziku, cimbálovku. Já ji mám rád dodnes. Pocházím z Moravy a moravská muzika je pro mě skvost.“
Od houslí k saxofonu
Jako kluk začínal hrát na housle a klavír, ale ani jedno ho nebavilo. Zlom nastal, až se náhodou, přes kamaráda, dostal ke klarinetu. „Ozval se tón, který mě tak uchvátil, otevřel cestu od nebe až do mě, že jsem řekl tatínkovi, že bych chtěl hrát na klarinet. On nějaký sehnal, ale máma, když ho viděla, tak ho chtěla nechat vyvařit v horký vodě, jak hrozně vypadal,“ směje se hudebník. Později se přidal saxofon, byla po něm poptávka. „Ten přišel, až když jsem se trošku oťukal s klarinetem. Hráli jsme na čajích, holkám se moje sóla líbila, a to se zase líbilo mně. Takže jsem muziku dělal pak i proto, abych měl snazší cestu k ženám,“ líčí.
Koncert už se chystá
Felix sice bude mít osmdesátiny až 23. května, narozeninový koncert v Lucerně, kde oslaví kulatiny i 60 let na scéně, ale proběhne už 2. 5. Důvod je jednoduchý – velký sál Lucerny se bude rekonstruovat. Přijde řada gratulantů, mimo jiné vystoupí i dvě z jeho tří dětí – Anička Slováčková a Felix jr. „Moje dcera z prvního manželství nezpívá, ale přijde se podívat,“ říká muzikant.
Felix Slováček bude slavit 80: Co má s Krampolovou zrzkou? Hana Hoschlová, Lukáš Červený
