Pamatujete si něco z vašeho prvního onemocnění leukémií? Byly vám tehdy tři nebo čtyři roky.
Z prvního onemocnění si nic nepamatuju. Sem tam mi nějaké fotky připomenou střípky z toho, co bylo, ale jinak si toho moc nevybavuju.
Co jste prožívala jako prvňáček, když vám po dvou týdnech školy řekli, že máte znovu akutní leukémii a musíte na dlouhý čas do nemocnice?
V první třídě vám nedojde, že leukemie je rakovina a že vlastně umíráte. Tím, že jsem už jednou byla nemocná a znala jsem personál, mi to připadalo jako "dovolená". Samozřejmě jsem nebyla natěšená, ale na druhou stranu to nebylo nic neznámého.
Jak dlouho trvalo, než vám našli vhodného dárce? Jak moc riziková transplantace byla?
Transplantace kostní dřeně
Transplantaci kostní dřeně absolvuje v České republice ročně několik set pacientů. Z toho 75 % dárců krvetvorných buněk je od nepříbuzného dobrovolného dárce. Bohužel pro každého čtvrtého pacienta se "jeho" dárce kostní dřeně nenajde. Proto je tak nutné počet dobrovolníků v registru neustále zvyšovat. Český národní registr dárců dřeně je seznam dobrovolníků, kteří jsou ochotni darovat v případě potřeby nepatrnou část svých krvetvorných buněk k záchranné transplantaci kostní dřeně, a to anonymně komukoliv, kdo by tuto pomoc potřeboval.
Netuším, jak moc byla transplantace riziková. Popravdě mě nikdy nenapadlo se na to vyptávat a asi se na to už ptát nebudu. Hlavní je, že jsem teď zdravá. A co se týče dárce, tak jsem měla štěstí. Našel se zhruba do dvou měsíců, což je v České republice celkem cenné.
Co vám z tohoto období nejvíce utkvělo v paměti?
Je toho strašně moc. Bylo mi sedm a v tomto věku si toho zapamatujete hodně. Bohužel si pamatuju i chvilky, které mě dokonce pořád dokážou rozbrečet. Ale je pravda, že jak v Olomouci na oddělení 21B, tak i v Praze v Motole na hematoonkologii je skvělý personál, který se vám jako dítěti snaží pobyt v nemocnici hodně zpříjemnit. Těchto chvilek si vybavuju poměrně hodně.
Kdy jste si mohla konečně říct: "Mám vyhráno!"? A může se ještě choroba vrátit, když jste absolvovala úspěšnou transplantaci?
Nikdy. Podle mého názoru je to moc závazné. Znám hodně různých příběhů, šťastných i nešťastných. Jsem zdravá, ale člověk nikdy neví. Ano, nemoc se může vrátit a několika lidem se to stalo. Já si můžu jen přát, že se mi to nestane.
Jste dnes nějak zdravotně limitovaná, je pro vás něco rizikové, musíte se něčemu vyhýbat, šetřit se?
Vyhýbat se ničemu nemusím. Dělám závodně aerobic, takže si myslím, že fyzickou zátěž zvládám jako normální člověk.
Jak se vám daří ve škole a jak v aerobiku?
Se školou jsem spokojená. Učím se hodně a podle toho taky celkem vypadají mé výsledky. Studuji pedagogické lyceum a tato škola je pro mě jako dělaná. Nejvíce mě baví psychologie. A v aerobiku jsem vděčná za každý trénink nebo závod. Mám ty nejlepší trenérky a skvělý tým.
Jaký zážitek jste si odnesla loni ze setkání se svou dárkyní, mladou paní z Ústí nad Orlicí?
Bylo to něco nepopsatelného. Jsem moc ráda, že jsem se s Lenkou mohla seznámit. Je moc milá a dokonce jsme přišly i na pár společných zálib nebo vlastností.
Proč vlastně nejsou setkání dárců a zachráněných příliš doporučována? Poděkovat by určitě chtěl každý vyléčený pacient.
Nejsem si jistá, že by každý pacient pozvání přijal. Poděkovat sice chce každý, ale hodně lidí se může leknout. Setkání nejsou doporučována nejspíš z toho, že do určité doby po transplantaci je pořád ve hře určité riziko.
Pomohla vám choroba nahlížet na svět jinak než lidé, kteří si touto těžkou zkouškou neprošli?
Určitě. Hodně lidí mi říká, že jsem "myšlenkami napřed" oproti svým vrstevníkům. Vážím si života a chci v něm být úspěšná.
Angažujete se nějak v propagaci dárcovství kostní dřeně?
Nevím, jestli bych to úplně nazvala angažovaností, nicméně jsem v tomto roce napsala několik článků a dala pár rozhovorů. Dokonce jste mě mohli vidět i v televizi nebo na tiskové konferenci Barum rally.
Jaké máte další plány, co je vaším snem?
Snů mám hodně. Chtěla bych zkusit nějakou letní školu nebo jen dvoutýdenní kurz v Anglii, také opering nebo zkusit animátorku o letních prázdninách někde u moře, udělat si všechny možné kurzy, jako například lektor aerobiku nebo lektor lyžování. A co se školy týče, chtěla bych se věnovat pedagogice nebo psychologii, ale ve hře je také logopedie. Poslední dobou mám v hlavě myšlenku, že bych si chtěla otevřít soukromou školku v Praze. Je toho hrozně moc.
