Spojuje je brněnské divadlo MALÉhRY, nadšení pro cestování a také schopnost o něm poutavě psát a vyprávět. Herečky Barbora Seidlová, Nikola Zbytovská a její matka, herečka, ale rovněž spisovatelka Daniela Zbytovská si v době, kdy nemohly kvůli covidové pandemii vystupovat v divadle, začaly nahrávat své zážitky ze společného cestování.
Výsledkem byl nejen podcast, ale také před vánočními svátky pokřtěná kniha Zápisky z cest. V některých zemích, které navštívily, strávily i dlouhé měsíce. „Náš pohled na tuhle zemi tudíž není jen pohledem okouzleného turisty,“ vysvětluje Barbora Seidlová v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Před Vánoci jste pokřtila svou knížku Zápisky z cest, takže další vaší profesí je teď cestovatelka?
Ani ne, je to jen naše záliba, vášeň. Samotný křest byl moc příjemný, hezky jsme to oslavili se všemi, kdo se na knížku těšili, nebo její vznik podpořili. Texty napsala Daniela, my s Niki jsme se postaraly o to, aby kniha vyšla.
Knížku vám měl pokřtít Bolek Polívka, ale nějak se to zkomplikovalo, že?
Pokřtil ji, ale den před akcí mi zavolal, že je nemocný, takže jsme ji křtili přes telefon. Bylo to neskutečně vtipné, celé divadlo se smálo, nepovedlo se mi totiž propojit náš hovor tak, aby ho všichni slyšeli, takže na mě všichni koukali, jak vedu soukromý telefonát. Naštěstí byl při tom i Jaroslav Suchý, člověk, který nám dal první impuls a podporu tomu, abychom o knize přestaly jen snít, ale začaly ji materializovat… Kmotry jsme tudíž měly dva, Bolka přítomného duchem a Jaroslava z masa a kostí.
Narodila se v Mikulově, žije v Brně. Dodnes je herečka Barbora Seidlová nejznámější jako pohádková princezna Zubejda, kterou ztvárnila ve svých patnácti letech.
A proč právě knížka o cestování?
Začalo to v době toho bláznivého experimentu, kdy jsme nemohli hrát divadlo (míněny restrikce spojené s pandemií nemoci covid-19, pozn. red.). Divadlo Bolka Polívky se nějak snažilo udržet s diváky kontakt a poprosili nás, zdali bychom pro ně nechtěly natáčet podcasty. „Jasně, super, když nám řeknete, co to je, tak my to klidně uděláme,“ řekly jsme. (smích) Tehdy podcasty neposlouchala ani jedna z nás, takže jsme vůbec nevěděly, o co jde. Když jsme se zorientovaly, napadlo nás udělat cestovatelské podcasty.
Myslela jsem, že cestujete s divadlem pouze po vlastech českých…
Ano, s představeními cestujeme po republice a ve volných chvílích společně po světě. I když divadlo jsme hrály i v Itálii. Tam jsme strávily podstatnou část života, a to díky Daniele, která tam studovala, Niki jezdila odmalička s ní a já se přidala, když mi bylo patnáct. Měly jsme možnost proniknout do mentality místních, učily se vařit a žít. Náš pohled na tuhle zemi tudíž není jen pohledem okouzleného turisty… V knize se právě Itálii věnujeme nejvíc. Když jsme opustily Itálii, zamilovaly jsme se do Portugalska.Tam se odehrává pár dalších příběhů, o kterých se v Zápiscích z cest dočtete. Potom nás náhoda zavála na Krétu. Jestli tedy náhody existují. Mně v poslední době připadá, že ne, že to vždy s mým životem nějak souvisí. Celé to doplňují zážitky z vánočních cest po Provence, Bretani, Anglii.
Řekněte přátelům, co si myslíte. To občas nedá ani rodina, říká Barbora Seidlová |
Zmínila jste Vánoce. Jak je obvykle trávíte?
Takové ty klasické české Vánoce jsem zažívala hlavně v dětství s rodiči. Jako každé dítě jsem je prožívala s velkou dávkou romantiky. Chodili jsme s tátou na jmelí a potom ho roznášeli po domech našich přátel. Pocházím z malého města, z Mikulova, a tam jsme se prakticky všichni znali, tak nám to roznášení zabralo hezkou chvilku. Vzpomínám si na zlaté prasátko, na které jsme věřila snad do čtrnácti let, než jsem načapala mámu, jak ho tajně vytvářela pomocí malého zrcátka pod stolem. No a potom cukroví a večeře a vůně jehličí a radost z dárků.
A slavíte je i nyní, když často cestujete?
Pokaždé je slavím jinak, zábavně, dobrodružně, v závislosti na tom, kde se zrovna ten rok nacházíme. (úsměv) Vánoce jsou pro mne důvod vyrazit někam do cizí země a bavit se tím, že si je prožívám s novými zvyky. Je to hodně osvobozující. V Italském Minori třeba chodí celé dny po ulicích průvod složený z místních obyvatel, kteří jsou vybavení podomácku vyrobenými nástroji, vozembouchy a kdo ví čím ještě. Celé dny tím mlátí a zpívají odrhovačky s nekonečnými slokami o tom, co se za ten rok v městečku událo. Když třeba přijde řeč na starostu, někteří zpívají posměšně, jiní ho brání, strhne se bitka, a tak raději pokračují o tom, jak dozrávají citrony… I tyhle zážitky najdete v knížce.
Barbora Seidlová ve filmu Petra Vachlera Tajemství a smysl života
A co oblíbená Korsika?
Na Korsice v průběhu Vánoc hoří před každým kostelem ohně. Lidé v něm spalují nejen staré věci, ale i staré myšlenky a staré návyky, které už jim neslouží, aby do toho nového roku vkročili očištění. Když v noci projíždíte krajinou, můžete v kopcích vidět mihotající se světla ohňů, vypadá to krásně. A je to také fajn návod na to, jak se zbavit přežitých mentálních návyků, křivd nebo strachů, napsat je na papír, spálit a probudit se do nové identity. Tohle můžeme dělat každý večer a ráno se probudit a začít nový život, třeba takový, jaký nás opravdu baví žít.
Kde jste ještě slavily Vánoce?
Třeba v Cornwallu, tam nás upozorňovali, že se máme těšit na oslavu Nového roku. A ptali se, jestli prý už máme připravené masky. My jsme jim vysvětlovaly, že si jedeme jen odpočinout, že díky naší profesi si těch masek užijeme až až, máme volno a chceme být samy za sebe. Jak se blížil večer, začaly se nám pod okny trousit skupinky banánů, dva velké banány a u toho tři malé. Za nimi rodina Simpsonů nebo Spidermanů. Některé masky byly vážně vymakané, nádherné historické kostýmy, jiní si je opatřili v supermarketu, ale celé město se opravdu proměnilo v jeden velký karneval.
Takže jste se nakonec rozhodly se také zapojit?
Jasně, že nás to strhlo. Měly jsme zrovna nově ušité kabáty od Marie Mukařovské, všechny tři stejné, lišily se jen v detailech, takže to samo o sobě působilo jako nějaký kostým. K tomu jsme si z papírových tašek vystříhaly koruny a škrabošky a vyrazily do ulic s dvojicí melounů, což byli naši sousedé, kteří se do té doby jevili jako velmi distingovaný pár. Měly jsme docela úspěch, když se nás ptali, za co jdeme, říkaly jsme, že za Karla IV. Oni z toho měli obrovskou radost, jen nevěděli, kdo to je. Měly jsme až takový úspěch, že s námi dělala rozhovor místní televize. Divné bylo jen to, že když jsme se po půlnoci vrátily domů, sundaly ze sebe koruny a škrabošky a vyrazily už jen v civilu, tedy v těch kabátech, zpět do ulic, pořád se nás ptali, za co jdeme. Začala jsem se vážně zamýšlet nad naším šatníkem. (smích)
Maléry jsou základnou pro úspěchy, posunou nás dál, říká Barbora Seidlová |
Ještě před rozhovorem jsme se bavily o věku.Vy říkáte, že jde jenom o číslo a všechno je to v hlavě…
Vždycky jsem se divila, proč se lidé ptají jeden druhého na věk. Jako by to bylo jakési utvrzování v tom, že věk má velkou důležitost v našem životě. Pro mě má takovou, jakou mu přisoudím a čemu uvěřím. Upřímně – na věk, čas a jeho dostatek či nedostatek nehraju. Čas prý neexistuje. Říká se, že je to jen tvrdohlavě udržovaná iluze. Věřím, že stárnout nemusíme, záleží jen na našem pohledu, jak se na věci díváme.
Jak však chcete těm lidem říct, aby změnili pohled nebo způsob myšlení na již zažité věci?
Netroufám si nikomu vnucovat svůj názor a už vůbec měnit pohledy druhých. Každý jsme individualita s vlastním vesmírem, ve kterém fungují naše pravidla. Jediné, co mohu udělat, je žít svou pravdu a možná tím inspiruji někoho druhého. Moje pravda nemusí vyhovovat všem. To je krásné právě na cestování. Vytáhnout paty z toho svého dvorečku, zjistit, že někde panují úplně opačná pravidla, a získat tak nadhled nad svými přesvědčeními.
Když jsme spolu připravovaly rozhovor před deseti lety, uvedla jste, že „není tak důležité, co děláte, ale s kým to děláte“. Vnímáte to pořád stejně?
Určitě. U mě to tak platí stoprocentně. Nejen na jevišti, ale v jakékoli tvorbě vycítíte vztahy, jaké panují mezi lidmi, kteří před vámi stojí. V jaké atmosféře tvoříte, jaké vztahy mezi sebou máte, co při zkoušení zažíváte. To vše se odrazí na výsledku, a to potom také předáváte dál. A ještě jednu věc vnímám jako velmi důležitou. A to je záměr, se kterým cokoli děláte. Na formě vlastně příliš nezáleží, můžete hrát divadlo, prodávat v květinářství, uklízet domácnosti nebo vařit, to všechno jsou jen formy, skrze které si vzájemně předáváme obsah. Jakou formu zvolíme, už tolik podstatné není.
Barbora Seidlová■ Narodila se 23. května 1981 ve Valticích.  ■ Poté hrála v řadě televizních pohádek, filmů a seriálů: Život pro samouky, Havel, Odcházení, Bolero, Snowboarďáci, Chlap, Ohnivý kuře, Ulice, Místo nahoře a další. |
Také jste zmínila, „že člověk má na sobě pořád co odhalovat, pořád ho něco překvapuje a posouvá dál k dalšímu řešení sama sebe, jako když se cibule svléká ze slupky, takže posun zatím vnímám od slupky ke slupce“. Zůstala vám ještě nějaká slupka?
To se nezměnilo, mám pocit, že ta moje cibule je nějaká velká. (smích) Možná je nekonečná, ale asi na to poznávání sebe sama máme celý život, bůh ví, kolik životů ještě dalších.
A ještě říkáte, že bychom se měli každý den za něco pochválit…
Vyrostli jsme na kritice a sebeposuzování. Naši vychovatelé nám „rozdali noty“, co je a není špatně. Rozhodně nám nikdo neřekl, že takoví, jací jsme, jsme v pořádku. Přála bych každému, aby se alespoň na chvilku v průběhu dne nebo večer před spaním zastavil a zamyslel se nad tím, co se mu povedlo. Jsme zvyklí po sobě i po okolí chtít neustále víc. Vidím to na sobě, připravím si seznam úkolů, které bych za ten den chtěla splnit, a večer se přistihnu, jak mi jede hlavou, co jsem splnit nestihla. Občas mě napadne, co kdybych se na to podívala z druhé strany a začala pochvalou za všechny odškrtané položky?! Věřím tomu, že to, čemu věnujeme pozornost, roste. Když se začneme dívat na to, co se nám podařilo, pocítíme vděčnost za to, co už zvládáme nebo máme, porostou i naše schopnosti.
S Niki a Danielou vám to klape už spoustu let. Pohádaly jste se někdy a jak řešíte konflikty?
Není náhoda, že jsme se s Nikolou a Danielou Zbytovskými setkaly. Nebyl to kalkul ani plán, prostě společné tvoření se nám „přihodilo“. Věřím tomu, že stejně naladění lidé se v životě setkávají, jako by hráli ve stejné tónině, a tak jim to prostě ladí. Nepotřebujeme spolu soupeřit o to, kdo je lepší, a energii používáme na společnou tvorbu. Prožily jsme toho s holkami hodně a náš pracovní i soukromý život se prolíná. Samozřejmě, že se člověk někdy vyjadřuje trošku expresivněji, než by mohl. Ale pokud v tom není záměr druhému ublížit, ale vysvětlit si a pochopit, není vůbec špatný se i hezky pohádat! Problém nevzniká ve chvíli, když říkám, co se mi nelíbí, většina těch nevyřešitelných konfliktů vzniká, protože chceme mít za každou cenu pravdu. Můžeme tu svou vyjádřit, ale musíme přijmout i to, že pravda je pro každého jiná.
