Tušíte, proč některé lidi tolik provokujete?
Když se nad tím zamyslím, napadne mě, že se asi tvářím nafoukaně a arogantně. Záměr v tom není, mám jen svá podvědomá gesta a výrazy, dost přísný a zkoumavý pohled. Občas se mi zdá, že se směju od ucha k uchu, a pak na fotce vypadám jako trestanec těsně po zadržení. Působím mnohem naštvaněji, než ve skutečnosti jsem, a navíc chodím vzpřímeně. Lidé si to bohužel často přeloží jako „ta se nese“. Pro mě se ale od vzpřímeného postoje odvíjejí i postoje životní. Svým dětem také připomínám, aby narovnaly záda. Zároveň uznávám, že pro některé ne zrovna pozitivní reakce si záměrně chodím sama, například cynickými poznámkami a svérázným humorem.
Je v pohodě, že se někomu nelíbím, taky se mi nelíbí každý, ale bohužel to většinou končí u vyjádření typu: „Seš blbá, trapná, zoufalá, nahá a stará.“ Co si z toho mám odnést?
