Avšak po bližším pozorování bylo patrné, že mluvit prostě neumí - buď mu to príroda nedala, nebo se v jeho raném dětství nikdo neosvědčil dostatečnou laskavostí, aby k tomu vedl. Toto jeho handicapu si v okruhu lesoparku začali bohužel směšovat a účelově ho oním loupeživým přízvukem označovat za umělé stvoření bez rodu a příslušenství.

Nešťastnému Mauglímu však mají co vracet osud i okolní obyvatelé – trávil spoustu času toulavými lesními stezkami a sytí se jenom přírodními plody. Často se skrývá mezi křovím a lesy a žije jako divoká zvířata. Jako by si chtěl uchovat svou nezávislost a odhodlaně zůstat vlastní osobou.

Jsou tu však i ty, kteří se chtějí jeho sociálnímu vyloučení postavit - pořádají se kolektivní akce na jeho pomoc a snaží se poskytnout mu to nejpotřebnější. Díky těmto lidem se tedy Tatranský Mauglí může alespoň trochu orientovat ve světě lidí. I přes to, že od nás nemůže čekat odpovědi.